Otázky a odpovědi

Co všechno by mělo obsahovat vstupní nebo periodické školení k BOZP u zaměstnavatele?

Problematika školení zaměstnanců o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen také „školení k BOZP“) je z pohledu právní legislativy České republiky upravena v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“).

Dle ust. § 37 odst. 5 zákoníku práce: „Při nástupu do práce musí být zaměstnanec seznámen s pracovním řádem a s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jež musí při své práci dodržovat. Zaměstnanec musí být také seznámen s kolektivní smlouvou a vnitřními předpisy.“

Pokud navážeme na výše uvedené, tak další povinností zaměstnavatele je dle ust. § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce zajistit zaměstnancům podle potřeb vykonávané práce dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci podle tohoto zákona a podle zvláštních právních předpisů, zejména formou seznámení s riziky, výsledky vyhodnocení rizik a s opatřeními na ochranu před působením těchto rizik, která se týkají jejich práce a pracoviště.

Tím pádem dle ust. § 103 odst. 2 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jimi vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování.“ Zaměstnavatel tak musí u zaměstnanců provést školení k BOZP, které se primárně vztahuje k jejich prováděné práci.

Uvedené školení k BOZP je zaměstnavatel zajistit při nástupu zaměstnance do práce, ale dále také např. při změně pracovního zařazení nebo druhu práce, při zavedení nové technologie, změny výrobních prostředků, pracovních postupů anebo v případech, které mohou mít podstatný vliv na bezpečnost a ochranu zdraví při práci zaměstnance. Uvedený výčet tak v sobě zahrnuje situace, u kterých je nutno provést ze strany zaměstnavatele další školení k BOZP u zaměstnance, poněvadž uvedenými změnami, a to už např. v rámci změny pracovní náplně, či zavedením nové technologie, by nemuselo předešlé školení k BOZP u zaměstnance obsahovat aktuální informace a odborné předpoklady, jež jsou klíčové pro současný výkon práce na pracovišti.

Zároveň ust. § 103 odst. 3 zákoníku práce uvádí: „Zaměstnavatel je povinen určit obsah a četnost školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, způsob ověřování znalostí zaměstnanců a vedení dokumentace o provedeném školení. Vyžaduje-li to povaha rizika a jeho závažnost, musí být školení podle věty první pravidelně opakováno; v případech uvedených v odstavci 2 písm. c) musí být školení provedeno bez zbytečného odkladu.“ Pokud zhodnotíme uvedenou citaci, tak obsah školení k BOZP (co je náplní tohoto školení), četnost (v jakých intervalech je školení opakováno), ověřování znalostí (zda např. písemným testem, rozhovorem se školitelem apod.) a způsob vedení dokumentace o provedeném školení k BOZP je na straně zaměstnavatele. Samozřejmě ten si musí dané zákonné povinnosti plnit a vést dokumentaci o provedeném školení k BOZP tak, aby byla průkazná i pro kontrolní orgány, v našem případě pro orgány inspekce práce (Státní úřad inspekce práce, oblastní inspektoráty práce).

Na závěr uvádíme, že je tak důležité, aby zaměstnavatel proškolil své zaměstnance vzhledem ke konkrétním pracovním činnostem, které budou tito zaměstnanci vykonávat. V praxi to znamená např. s návody výrobce daných zařízení, místními provozními bezpečnostními předpisy, pracovními a technologickými postupy, zdroji a příčinami rizik, které souvisí s konkrétními pracovními činnostmi, seznámení zaměstnanců s bezpečným používáním konkrétních zařízení i v rámci praktického a řádného zácviku na pracovišti atd.

Mohu jako zaměstnavatel u školení k BOZP u svých zaměstnanců využívat elektronickou evidenci (dokumentaci) o tomto provedeném školení včetně nahrazení listinné podoby prezenční listiny za elektronickou?

Dle ust. § 103 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Zaměstnavatel je povinen určit obsah a četnost školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, způsob ověřování znalostí zaměstnanců a vedení dokumentace o provedeném školení. Vyžaduje-li to povaha rizika a jeho závažnost, musí být školení podle věty první pravidelně opakováno; v případech uvedených v odstavci 2 písm. c) musí být školení provedeno bez zbytečného odkladu.“

Z výše uvedené citace zákoníku práce přímo striktně nevyplývá, jakým způsobem má zaměstnavatel povinnost vedení dokumentace o provedeném školení provádět, tzn., v jaké podobě (v listinné, či elektronické). Zda zaměstnavatel pro potvrzení o vykonání školení a ověření znalostí zvolí formu prezenční listiny, kde jsou proškolení zaměstnanci podepsáni, či jinou formu, je na jeho zvážení, avšak vše musí být dostatečně průkazné.

V rámci školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je také důležité, aby zaměstnavatel proškolil své zaměstnance vzhledem ke konkrétním pracovním činnostem, které budou tito zaměstnanci vykonávat. Konkrétně to znamená např. s návody výrobců daných zařízení, místními provozními bezpečnostními předpisy, pracovními a technologickými postupy, zdroji a příčinami rizik, které souvisí s konkrétními pracovními činnostmi, a také ověřil jejich znalosti.

Z pohledu orgánů inspekce práce je inspektor při své kontrolní činnosti povinen zjistit skutečný stav a doložit kontrolní zjištění. Doložené doklady mohou být zaměstnavatelem poskytnuty v různých formách, přičemž pro kontrolní činnost je stěžejní, zda není pochyb o pravosti a existenci dokladu a o jednajících osobách.

Může mi někdo poradit, jak je to se školením řidičů „referentských“ vozidel včetně jeho školení prostřednictvím e-learningu?

K definici pojmu řidič „referent“, který se běžně používá, lze konstatovat, že právními předpisy České republiky není nikde tento pojem vymezen. Za řidiče „referenta“ lze považovat každého zaměstnance, který v souvislosti s plněním pracovních úkolů řídí motorové vozidlo, ale řízení vozidla nemá sjednáno jako druh práce např. v pracovní smlouvě.

Školení těchto řidičů se provádí na základě ust. § 103 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého obsah, četnost, způsob provádění školení, vedení dokumentace o školení, ale i kvalifikace školitele jsou věcí určení zaměstnavatelem. Četnost školení je tedy interní záležitostí a mělo by vycházet z hodnocení rizik. Zaměstnavatel také stanovuje způsob ověření znalostí školených zaměstnanců. Žádné zvláštní školení pro tyto zaměstnance není jiným právním předpisem České republiky vyžadováno.

Pokud jsou uplatňovány výhrady vůči e-learningovým formám školením, jde o prokázání obsahu školení v návaznosti na zaměstnavatelem vyhodnocená rizika na pracovišti (musí jít o konkrétní rizika na pracovišti zaměstnance, ne o univerzální informace bez konkrétního obsahu ve vztahu k prováděné práci).

V případě tzv. e-learningového školení o bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsme toho názoru, že tímto školením není možné poskytnout veškeré informace týkající se konkrétního zaměstnance a jeho pracoviště. Většinou je možné do online školení zapracovat pouze informace obecné, které jsou uvedeny v právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Vedle teoretické části školení je v mnoha případech nutné též seznámení školeného s bezpečným používáním konkrétního typu stroje, technického zařízení, přístroje nebo nářadí, které bude zaměstnanec obsluhovat, včetně praktického a řádného zaučení na pracovišti, což online školení neumožňuje a z toho důvodu jsou k tomuto typu školení určité výhrady.

Rovněž požadavek průkaznosti ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnanci je častým úskalím e-learningových kurzů, které jsou všeobsažné, ale ne zcela konkrétní k vykonávané práci na pracovišti.

Jak je to se školením BOZP u obsluhy řetězové pily a křovinořezu? Jaké jsou další požadavky na BOZP u těchto zaměstnanců?

Specifické požadavky k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) v lese a na pracovištích obdobného charakteru jsou uvedeny v nařízení vlády č. 339/2017 Sb., o bližších požadavcích na způsob organizace práce a pracovních postupů při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru (dále jen „nařízení vlády č. 339/2017 Sb.“). Tímto nařízením jsou prováděna základní ust. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce") a zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů.

Platné právní a ostatní předpisy k zajištění BOZP nestanovují pro práce prováděné řetězovou pilou a křovinořezem žádnou zvláštní odbornou způsobilost, tzn., že obsluha těchto strojů nemusí být držitelem „průkazu“.

Ve smyslu ust. § 103 odst. 3 zákoníku práce je povinností zaměstnavatele určit obsah a četnost školení, způsob ověřování znalostí zaměstnanců a vedení dokumentace o provedeném školení.

Konkrétní požadavky na kvalifikaci obsluhy motorové pily či křovinořezu může stanovit i výrobce v návodu na obsluhu. Povinností zaměstnavatele je pak zajistit jejich dodržování v návaznosti na ust. § 3 odst. 6 nařízení vlády č. 339/2017 Sb. Obsluha řetězové pily nebo křovinořezu musí být seznámena s právními a ostatními předpisy k zajištění BOZP, které doplňují její odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce. Dále musí být obsluha seznámena s návodem výrobce konkrétního přenosného nářadí s motorem. Toto může provést zaměstnavatel sám anebo prostřednictvím osoby určené výrobcem či dodavatelem tohoto nářadí.

Dle výše zmíněného nařízení vlády může být obsluhou řetězové pily pověřena pouze fyzická osoba starší 18 let, která je k uvedené činnosti zdravotně způsobilá.

Zaměstnavatel musí organizovat práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru v návaznosti na ust. § 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb. tak, aby práce se řetězovou pilou vykonávali pouze zaměstnanci, kteří byli k této činnosti vyškoleni a v ní zacvičeni a jejichž znalosti a dovednosti byly ověřeny zaměstnavatelem.

Podle zákoníku práce je zaměstnavatel povinen zajistit BOZP zaměstnanců s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce. Zaměstnavatel je tedy povinen minimalizovat rizika pro zaměstnance. Zejména má tak i povinnost nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti.

V zaměstnání pracuji s lepidlem, ze kterého se mi někdy točí hlava. Neměl by mě zaměstnavatel informovat o jeho případných účincích?

Základní povinnosti zaměstnavatelů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stanovuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Každý zaměstnavatel je dle ust. § 102 odst. 1 zákoníku práce povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.

Dle ust. § 103 odst. 2 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jimi vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování.“

Zaměstnanci, kteří přicházejí do styku s nebezpečnými látkami, musí být, mimo jiné, v potřebném rozsahu seznámeni s účinky těchto látek, se způsoby, jak s nimi zacházet, s ochrannými opatřeními, se zásadami první pomoci, s potřebnými asanačními postupy a s postupy při likvidaci poruch a havárií dle ust. § 237 odst. 5 vyhlášky č. 48/1982 Sb., kterou se stanoví základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, ve znění pozdějších předpisů.

Dále také dle článku 35 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, o změně směrnice 1999/45/ES a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 793/93, nařízení Komise (ES) č. 1488/94, směrnice Rady 76/769/EHS a směrnic Komise 91/155/EHS, 93/67/EHS, 93/105/ES a 2000/21/ES (nařízení REACH) musí zaměstnavatelé umožnit zaměstnancům přístup k informacím poskytnutým v souladu s články 31 a 32 ohledně látek nebo směsí, které zaměstnanci používají nebo jejichž účinkům mohou být během své práce vystaveni, tedy k informacím z bezpečnostních listů.

Musím jako zaměstnavatel u zaměstnanců, kteří provádějí „práce ve výšce“ provádět speciální školení BOZP? Musí mít tito zaměstnanci pak např. lešenářské průkazy? Potřeboval bych nasměrovat na konkrétní zákony.

Stávající zákonná úprava nepředepisuje povinnost fyzické osobě (např. zaměstnanci či OSVČ), aby pro „práci ve výšce“ byla držitelem profesního průkazu, tj. měla lešenářský průkaz.

Je však nutné, aby tyto fyzické osoby (zaměstnanci) vykonávající povolání jako např. lešenáři, vazači apod. byly odborně způsobilé, tzn., aby měly odborné předpoklady a splňovaly požadavky pro výkon dané práce.

Zaměstnavatel je dále dle ust. § 103 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, povinen, mimo jiné, určit obsah a četnost školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „školení k BOZP“). Ve Vámi uvedeném případě také zaměstnancům zejména zajistit i seznámení s návodem výrobce stroje anebo zařízení a zaměstnance zaučit a zacvičit v ovládání takového konkrétního stroje, případně zařízení.

I když legislativa České republiky nepředepisuje být držitelem profesního průkazu pro výkon některých povolání, jsou subjekty, které provádějí školení a následně „průkazy“ vydávají. Tyto „průkazy“ lze považovat za jedny z možných dokladů o odborné způsobilosti zaměstnance. Pokud zaměstnanec takový „průkaz“ nemá, je na něm, jak prokáže svou odbornou způsobilost.

Uvedenou problematikou se také zabývá nařízení vlády č. 362/2005 Sb., bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky (dále jen „nařízení vlády č. 362/2005 Sb.“). Příloha k tomuto nařízení vlády č. 362/2005 Sb., část XI., uvádí: „Zaměstnavatel poskytuje zaměstnancům v dostatečném rozsahu školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ve výškách a nad volnou hloubkou, zejména pokud jde o práce ve výškách nad 1,5 m, kdy zaměstnanci nemohou pracovat z pevných a bezpečných pracovních podlah, kdy pracují na pohyblivých pracovních plošinách, na žebřících ve výšce nad 5 m a o používání osobních ochranných pracovních prostředků. Při montáži a demontáži lešení postupuje zaměstnavatel podle části VII. bodu 7 věty druhé.“

Jak je to se školením zaměstnance/zaměstnanců z BOZP u motorových manipulačních vozíků?

Obecně platí, že zaměstnavatelé provozující manipulační motorové vozíky tak v návaznosti na ust. § 103 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) jsou povinni zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „školení k BOZP“), které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce (řízení a ovládání motorových manipulačních vozíků) a vztahující se k rizikům, s nimiž mohou zaměstnanci přijít do styku na daném pracovišti.

Součástí prováděného školení musí být, vedle teoretické části, též praktická, tj. seznámení školeného zaměstnance s konkrétním motorovým manipulačním vozíkem, který bude obsluhovat, včetně řádného zaučení na konkrétním motorovém manipulačním vozíku, a to i s eventuálními přídavnými zařízeními. V obou případech za plnění těchto povinností zodpovídá, dle ust. § 103 odst. 2 a odst. 3 zákoníku práce s přihlédnutím k ust. § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, příslušný zaměstnavatel.

Kvalifikační požadavky školitele, dále i obsah a formu dokladu stanovuje zaměstnavatel ve své vnitřní organizační směrnici. Vnitřní organizační směrnicí může být např. „dopravní řád“ zpracovaný ve smyslu přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky nebo také i „Místní řád skladu“ zpracovaný ve smyslu čl. 4.1.1 ČSN 26 9030 Manipulační jednotky - Zásady pro tvorbu, bezpečnou manipulaci a skladování.

Zdůrazňujeme však, že školitel by měl v rámci školení k BOZP upozornit i na aktuální předpisy vztahující se k bezpečnosti práce v dané problematice, dále upozornit na konkrétní rizika na konkrétním pracovišti, vyhledávat a hodnotit rizika a přijímat opatření k jejich odstranění.

Kdo je podle nařízení vlády č. 193/2022 Sb., o vyhrazených technických zdvihacích zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti, oprávněn školit obsluhu regálových zakladačů? Musí to být revizní technik?

Problematika školení obsluhy vyhrazeného technického zařízení, tzn. regálového zakladače (svisle pohyblivé stanoviště obsluhy) je uvedena v ust. § 12 nařízení vlády č. 193/2022 Sb., o vyhrazených technických zdvihacích zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti (dále jen „nařízení vlády č. 193/2022 Sb.“). Konkrétně pak v ust. § 12 odst. 2, 3, 5 a 6 nařízení vlády č. 193/2022 Sb.

V zásadě oblast školení obsluhy regálových zakladačů zaměstnavatel – provozovatel stanoví v místním provozním předpise (ust. § 12 odst. 3 nařízení vlády č. 193/2022 Sb.), který podle přílohy č. 3 bodu 4.3.1 k nařízení vlády č. 193/2022 Sb. musí pro provoz regálových zakladačů obsahovat i určení řádně zaškolených fyzických osob, jež jsou seznámeny se svými povinnostmi a s povinnostmi ostatních osob účastnících se provozu regálových zakladačů.

Navážeme-li dále, pak z nařízení vlády č. 193/2022 Sb. u regálových zakladačů nevyplývá, že školení musí provádět revizní technik zdvihacích zařízení. Státní úřad inspekce práce je však toho názoru, že revizní technik zdvihacích zařízení má vysoké teoretické, a zejména však praktické zkušenosti, což je pro obsluhu, a to z pohledu bezpečného provozu, velmi zásadní.

Jak bylo uvedeno výše, je na zaměstnavateli – provozovateli, jak oblast školení obsluh u regálových zakladačů stanoví ve svém místním provozním předpise.

Kdo má povinnost školit v oblasti BOZP v případě dočasně přidělených zaměstnanců agentury práce k uživateli? Může uživatel na základě domluvy s agenturou práce namísto zaměstnanců agentury práce seznámit s konkrétními podmínkami na pracovišti pouze zástupce z agentury práce?

Zajištění BOZP dočasně přidělených zaměstnanců na pracovišti uživatele je do jisté míry fakticky závislé na samotném realizačním přístupu uživatele. Agentura práce by tak ve vlastním zájmu měla v dohodě s uživatelem o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce (dále jen „dohoda“) stanovit podrobnou úpravou vzájemných práv a povinností (např. školení o právních a ostatních předpisech k zajištění BOZP apod.), neboť zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) neobsahuje úpravu, která by plnění těchto povinností pro zaměstnavatele (agenturu práce) po dobu dočasného přidělení zaměstnance výslovně suspendovala.

Zákoník práce zcela nezprošťuje agenturu práce od jejich povinností souvisejících s oblastí BOZP. Agentura práce stále nese svoji odpovědnost v oblasti BOZP, a to spíše v její obecnější rovině, např. i z pohledu ust. § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce a ust. § 103 odst. 2 zákoníku práce při zajištění základního školení o právních a ostatních předpisech k zajištění BOZP dočasně přidělenému zaměstnanci agentury práce k uživateli. Nicméně i na základě upřesnění v již výše uvedené dohodě o dočasném přidělení by uživatel měl následně zaměstnance seznámit a proškolit s konkrétními podmínkami BOZP na pracovišti včetně požadavků pro výkon práce, příslušnými riziky a opatřeními apod. Zároveň i z praxe není pojmem školení v oblasti právních předpisů k zajištění BOZP chápáno pouhé seznámení se s relevantními právními normami, respektive s citacemi z příslušných předpisů, ale je nutné jej přizpůsobit na konkrétní podmínky pracoviště, v tomhle případě u uživatele. Dle druhu vykonávané práce tohoto zaměstnance u uživatele může být součástí uvedeného školení např. i praktický zácvik na konkrétním zařízení provozovaného na jeho pracovišti.

Zároveň je nutno podotknout, že z ust. § 309 odst. 5 zákoníku práce vyplývá, že základní podmínkou realizace agenturního zaměstnávání je však zajistit, aby pracovní a mzdové podmínky agenturního zaměstnance u uživatele nebyly horší, než přísluší srovnatelným zaměstnancům uživatele. Ty pracovní tak mohou v sobě zahrnovat i problematiku BOZP blíže specifikovanou v dohodě.

Dále uvádíme, že prioritou uživatele by mělo být seznámení dočasně přidělených zaměstnanců agentury práce s konkrétními podmínkami na jeho pracovišti přímo z jeho strany. Z pozice jeho role zaměstnavatele by i v souladu s ust. § 103 odst. 2 zákoníku práce mělo být zajištění školení o právních a ostatních předpisech k zajištění BOZP těmto zaměstnancům způsobem, který doplňuje jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jimi vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž mohou přijít zaměstnanci do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování.

Jak je to se školením k BOZP u zaměstnanců, kteří jsou původem ze zahraničí? Na co všechno, a to i v rámci samotného provozu, bychom se z pozice zaměstnavatele měli zaměřit/vyvarovat? V tomhle ohledu nám jde především o možnou jazykovou bariéru např. při přidělování práce apod.

Problematika školení zaměstnanců o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen také „školení k BOZP“) je z pohledu legislativy České republiky upravena v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“).

Dle ust. § 37 odst. 5 zákoníku práce: „Při nástupu do práce musí být zaměstnanec seznámen s pracovním řádem a s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jež musí při své práci dodržovat. Zaměstnanec musí být také seznámen s kolektivní smlouvou a vnitřními předpisy.“

Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) jsou definovány v ust. § 349 odst. 1 zákoníku práce. Dle ust. § 349 odst. 2 zákoníku práce: „Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízení.“ Z tohoto důvodu je nezbytné, aby se vedoucí zaměstnanci se svými podřízenými zaměstnanci srozumitelně dorozuměli, neboť dle ust. § 11 zákoníku práce jsou vedoucí zaměstnanci oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomuto účelu závazné pokyny.

Pokud navážeme na výše uvedené, tak povinností zaměstnavatele je dle ust. § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce zajistit zaměstnancům podle potřeb vykonávané práce dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci podle tohoto zákona a podle zvláštních právních předpisů, zejména formou seznámení s riziky, výsledky vyhodnocení rizik a s opatřeními na ochranu před působením těchto rizik, která se týkají jejich práce a pracoviště.

Návazně na to dle ust. § 103 odst. 2 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jimi vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování.“ Zaměstnavatel tak musí u zaměstnanců provést školení k BOZP, které se primárně vztahuje k jejich prováděné (konkrétní) práci. V rámci toho může být školení k BOZP ze strany zaměstnavatele doplněno i praktickým zácvikem, nebo praktickou ukázkou, které lépe zaměstnanci vysvětlí danou činnost a případně doplní požadavky pro výkon příslušné práce.

Dle ust. § 106 odst. 1 zákoníku práce: „Zaměstnanec má právo na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, na informace o rizicích jeho práce a na informace o opatřeních na ochranu před jejich působením; informace musí být pro zaměstnance srozumitelná.“ Z uvedeného tak vyplývá, že vyjádření dané informace zaměstnanci musí být zaměstnavatelem provedeno tak, aby ji zaměstnanec zvoleným způsobem dostatečně pochopil.

V případě, že zaměstnanec cizí státní příslušnosti (cizinec) neovládá český jazyk natolik, aby mu dostatečně porozuměl, je zaměstnavatel povinen zajistit školení k BOZP a seznámení s potřebnými informacemi takovou formou, aby informace, které zaměstnanci prostřednictvím školení či seznámení poskytne, byly pro něj srozumitelné a ověřitelné. Tohoto může zaměstnavatel dosáhnout např. za pomoci tlumočníka/překladatele, či vést školení k BOZP, respektive seznámení v takovém jazyce, kterému zaměstnanec dostatečně porozumí. Právní předpisy nestanovují bližší odborné požadavky na osobu tlumočníka. Má-li zaměstnanec nad rámec provedeného školení k BOZP či seznámení pro výkon své práce využívat i písemnou dokumentaci k BOZP, včetně interních předpisů a technologických postupů zaměstnavatele, musí být tato také pro cizince srozumitelná, tzn. v jazyce pro tohoto zaměstnance srozumitelném, aby v případě nutnosti mohl do ní kdykoliv nahlédnout.

Z pohledu samotného školení k BOZP u zaměstnavatele by dle Státního úřadu inspekce práce měl výstupní dokumentaci k němu tvořit např. doklad o účastnících označeného (tematicky pojmenovaného) školení k BOZP, včetně podpisů účastníků, údajů o zaměstnavateli, časové dotaci školení a jeho osnově (obsahu), údajů o místu a čase provedeného školení k BOZP a údajů o školiteli. Ke každému školení k BOZP je třeba vytvořit osnovu, která musí být aktualizována na příslušný druh školení a musí z ní být patrné provedené seznámení účastníků daného školení s příslušnými právními a ostatními předpisy k zajištění BOZP, riziky na pracovišti a vnitřními předpisy v průběhu školení. Vždy je také nutno věnovat pozornost tomu, zda je potřeba ke školení k BOZP zajistit dle příslušných právních předpisů způsobilého školitele. Podstatná je fakticita ověření znalostí, jenž vyplývá z ust. § 103 odst. 3 zákoníku práce. Ta je realizována zejména prostřednictvím písemné, či ústní zkoušky, testu nebo pohovoru s účastníky školení, tj. zaměstnanci. Všechny uvedené doklady mohou být v rámci provedené kontrolní činnosti ze strany orgánů inspekce práce vyžadovány pro posouzení dodržování na ně kladených požadavků vyplývajících ze zákoníku práce.

Na závěr je nutno podotknout, že by v případě zaměstnanců cizí státní příslušnosti (cizinců), kteří dostatečně neovládají český jazyk, měla být ze strany zaměstnavatele věnována větší pozornost i tomu, že v případě zadaných pracovních pokynů k zajištění BOZP ze strany vedoucích zaměstnanců nemusí být vždy zaručeno možnosti zajištění služeb tlumočníka/překladatele. Z tohoto důvodu je řešení otázky možné jazykové bariéry zaměstnavatelem zcela na místě, neboť při jejím nedostatečném řešení může u cizinců docházet k ovlivnění standardu k zajištění BOZP na jeho pracovišti, a to např. z pohledu neporozumění konkrétním pokynům k práci, zavedených signálů u zaměstnavatele, vzájemné komunikace při společně zadané práci mezi více zaměstnanci rozdílné národnosti apod.

Je možné považovat jeden doklad (zápis) s více jmény a podpisy osob poučených (v našem kontextu prezenční listinu) za doklad o provedení poučení a ověření znalostí osob poučených, nebo musí být vystaven zvlášť samostatný doklad (zápis) pro každou poučenou osobu, podobně jako je tomu u osoby znalé podle přílohy č. 3 nařízení vlády č. 194/2022 Sb., o požadavcích na odbornou způsobilost k výkonu činnosti na elektrických zařízeních a na odbornou způsobilost v elektrotechnice?

Ust. § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 194/2022 Sb., o požadavcích na odbornou způsobilost k výkonu činnosti na elektrických zařízeních a na odbornou způsobilost v elektrotechnice (dále jen „nařízení vlády č. 194/2022 Sb.“), uvádí: „Osoba poučená je odborně způsobilá osoba podle § 19 zákona, která byla v rozsahu své činnosti školena o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro činnost na elektrických zařízeních a v jejich blízkosti, dále byla školena v oblasti možných zdrojů a příčin rizik na elektrických zařízeních a v jejich blízkosti, upozorněna na možné ohrožení elektrickými zařízeními, seznámena s postupy pro poskytnutí první pomoci při úrazech elektrickým proudem a byly u ní tyto znalosti ověřeny; za osobu poučenou se považuje rovněž osoba znalá, jejíž přezkoušení podle tohoto nařízení pozbylo platnosti, přičemž tato osoba může po úspěšném složení zkoušky o způsobilosti k výkonu činností v elektrotechnice opět získat stupeň odborné způsobilosti osoby znalé.“ Uvedeným zákonem je zákon č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů.

Z výše citovaného je zřejmé, že každý zaměstnanec, který je proškolen na osobu poučenou, je proškolen na konkrétní činnost, jenž zahrnuje konkrétní pracovní postupy a konkrétní rizika vztahující se k jeho vykonávané práci. Tyto informace jsou uvedeny v dokladu (zápise), který daný zaměstnanec po provedení poučení a ověření znalostí v rozsahu osoby poučené obdrží. V ojedinělém případě, že by více zaměstnanců mělo tutéž pracovní náplň a jejich proškolení a přezkoušení proběhlo ve stejném termínu, je možné všechny tyto zaměstnance uvést v jednom zápise dle ust. § 4 odst. 3 nařízení vlády č. 194/2022 Sb.

Jak je to v rámci současné legislativy včetně nařízení vlády č. 193/2022 Sb., o vyhrazených technických zdvihacích zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti, se školením k zajištění BOZP u vazačů břemen, kteří u zaměstnavatele pracují na nevyhrazeném technickém zdvihacím zařízení?

Jednou ze základních povinností zaměstnavatele, mimo jiných, je dle ust. § 103 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „školení k zajištění BOZP“), které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jimi vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování. Mezi právní a ostatní předpisy v rámci školení k zajištění BOZP se také řadí i interní dokumenty zaměstnavatele, které u vazače břemen u nevyhrazeného technického zdvihacího zařízení (dále jen „nevyhrazené zdvihací zařízení“) souvisí se zařízením, na němž bude tento zaměstnanec u zaměstnavatele vykonávat svoji práci. Jedná se tak např. o místní provozní bezpečnostní předpis (dále jen „MPBP“), který zahrnuje např. i samotný pracovní postup na daném nevyhrazeném zdvihacím zařízení. Bližší náležitosti na zpracování tohoto MPBP anebo samotných požadavků na fyzickou osobu vazače břemen jsou součástí i příslušné technické normy.

Konkrétně tak u vazačů břemen u tohoto nevyhrazeného zdvihacího zařízení musí zaměstnavatel stanovit bližší podmínky pro jeho provoz ve svém MPBP. Tímto MPBP je systém bezpečné práce, jenž musí být zpracovaný dle čl. 4.1 ČSN ISO 12480-1 Jeřáby - Bezpečné používání - Část 1: Všeobecně (dále jen „ČSN ISO 12480-1“), se kterým musí zaměstnavatel seznámit i zaměstnance (vazače břemen) nevyhrazeného zdvihacího zařízení, aby byly doplněny jeho odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce s ním. Zároveň čl. 5.4 ČSN ISO 12480-1 uvádí povinnosti vazače břemen a čl. 5.4.2 této technické normy stanovuje i minimální požadavky na fyzickou osobu vazače břemen včetně jeho zdravotní způsobilosti. Tu blíže specifikuje čl. II. bod 3. přílohy č. 2 vyhlášky č. 79/2013 Sb., o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče, ve znění pozdějších předpisů. Dále dle čl. 5.4.2 ČSN ISO 12480-1 musí být vazač břemen např. zaškolen ve způsobech vázání, musí být schopen zahájit a řídit bezpečně pohyby jeřábu a břemene, musí mít příslušné oprávnění (doklad o odborné způsobilosti) k činnosti vázání břemen.

Při zpracování systému bezpečné práce je předpoklad toho, že zaměstnavatel bude vycházet i z průvodní dokumentace (např. z návodu od výrobce) u konkrétního nevyhrazeného zdvihacího zařízení, kde jsou výrobcem specifikovány i bezpečnostní a další pokyny k tomuto zařízení. V praxi by tak školení k zajištění BOZP u vazače břemen nevyhrazeného zdvihacího zařízení mělo zahrnovat i např. seznámení tohoto zaměstnance s návodem výrobce daného zařízení, jeho seznámení s bezpečným používáním konkrétního zařízení i v rámci praktického a řádného zácviku na pracovišti apod. Zároveň je nutno dodat, že výše uvedená technická norma ČSN ISO 12480-1 se v rámci povinností na zpracování systému bezpečné práce, minimálních požadavků na vazače břemen, jeřábníka apod. nevztahuje pouze na jeřáby, které dle nařízení vlády č. 193/2022 Sb., o vyhrazených technických zdvihacích zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti (dále jen „nařízení vlády č. 193/2022 Sb.“), patří z pohledu jejich nosnosti mezi vyhrazená technická zdvihací zařízení, ale i na ta, která jimi nejsou.

Jaké jsou pravidla pro poskytování bezpečnostních přestávek? Jak rozvrhnout pracovní dobu řidičů MHD a linkových autobusů? Jak je to s délkou směny řidičů MHD a linkových autobusů? Jsou nějaká pravidla pro vyplácení příplatku při práci ve stíženém pracovním prostředí? Jak naplánovat směnu těmto řidičům? Musí mít řidiči MHD a linkových autobusů přestávku na jídlo a oddech? 

Poskytování bezpečnostních přestávek

Bezpečnostní přestávka (dále také "BP") je součástí pracovní doby, což je zřejmé z ustanovení § 89 zákona č 262/2006 Sb., zákoník práce (dále zákoník práce): “Má-li zaměstnanec při výkonu práce právo na bezpečnostní přestávku podle zvláštních bezpečnostních předpisů, započítává se tato přestávka do pracovní doby.“  Řidiči autobusu u linek do 50 km vznikne nárok na BP po 4 hodinách řízení (dle nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě; déle NV 589/2006 Sb.). Žádný ze současně platných právních předpisů nevyžaduje, aby tato doba řízení byla vnímána jako nepřerušená doba řízení. Ze znění nařízení vlády je zřejmé, že tato přestávka může být rozdělena do několika přestávek v trvání nejméně 10 minut, což znamená, že doba řízení bude touto dobou přerušena; nemusí jít tedy o souvislou dobu řízení v době trvání 4 hodin. Bezpečnostní přestávka slouží k přerušení práce jednotvárné a jednostranně zatěžující organismus [§ 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů]. Má-li jít o přerušení práce, nelze bezpečnostní přestávku poskytnout na začátku či na konci pracovního úkonu, tzn. BP nelze zařadit na konec pracovní doby, pokud následuje nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami nebo nepřetržitý odpočinek v týdnu.

Dále pak nařízení vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky, je k problematice BP, v Příloze č. 1 bodu 3. písm. b) uvedeno: zaměstnavatel je povinen zajistit, aby během bezpečnostní přestávky řidič nevykonával žádnou činnost vyplývající z jeho pracovních povinností, kromě dozoru na vozidlo a jeho náklad.

Rozvržení pracovní doby

Povinností zaměstnavatele je rozvrhnout týdenní pracovní dobu (zpravidla 40 hodin viz § 79 zákoníku práce), do pracovního týdne tak, aby současně dodržel limity nepřetržitého odpočinku mezi směnami § 17 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě; (dále NV 589/2006 Sb.) a nepřetržitého odpočinku v týdnu (§ 18 NV 589/2006 Sb.) Pracovní týden bývá zpravidla pětidenní. Od výše napsaného se lze odchýlit pouze v případech nerovnoměrně rozvržené pracovní doby, kdy zaměstnavatel musí stanovit vyrovnávací období, během něhož nesmí průměrná týdenní pracovní doba přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu.

Zaměstnavatel může rozvrhovat pracovní dobu pouze v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby, nikoliv plánovat současně i přesčasovou práci. Přesčasová práce je práce konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn.

Proto je skutečná pracovní doba rozlišována na směny a na práci přesčas. Směnou je část týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat, viz. § 78 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Takto je také vyžadována evidence pracovní doby dle § 96 zákoníku práce.

Délka směny řidičů MHD a linek do 50 km

Délka směny řidičů MHD a linek do 50 km je stanovena jako 13 hodinová, se započítáním případné režijní jízdy. V praxi 13 hodinová směna nečiní potíže. S problémy se setkáváme při kontrolách směn, které probíhají v noční době, tedy v časovém rozpětí mezi 22 hod až 06 hod.  V NV 589/2006 Sb. je v § 16 odst.2 uvedena směna 13 hodin a dále pak směna zaměstnance pracujícího v noční době jako 10 hod během 24 hodin po sobě jdoucích. Pro porozumění je nutno přihlédnout k dikci § 3 písm. g) NV 589/2006 Sb., který definuje, kdo je zaměstnancem pracujícím v noční době. Jsou to členové osádky nákladního automobilu nebo autobusu, jejichž pracovní režim je stanoven podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství nebo podle mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů. Řidiči linkových autobusů do 50 km a MHD jsou z těchto předpisů vyjmuti, a to na základě článku 3 nařízení ES 561/2006, proto se na tuto skupinu řidičů délka směny v rozsahu 10 hod určená zaměstnancům pracujícím v noční době nebude vztahovat. Výjimkou budou zaměstnanci zajišťující údržbu dráhy speciální (metro) v městské hromadné dopravě, kteří vykonávají práci během noční doby v rámci 24 hodin po sobě jdoucích, kteří jsou dále citováni v definici, kdo je zaměstnancem pracujícím v noční době.

Zaměstnanci MHD a linkových příměstských linek do 50 km budou mít stanovenou noční směnu v souladu se zásadami zákoníku práce. V průměru by měla být noční směna v délce 8 hod. Při výpočtu se vychází z pětidenního pracovního týdne. Pro názornost – pokud zaměstnavatel určí zaměstnanci jednu noční směnu v délce 13 hod., ostatní noční směny v tom daném týdnu by měly dát součet 27 hod (13+27=40).

Nevyplacení příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí

Dle § 117 zákoníku práce přísluší za dobu práce ve ztíženém pracovním prostředí zaměstnanci dosažená mzda a příplatek. Obdobně to platí pro zaměstnance pobírající plat (§ 128 zákoníku práce). Ztížené pracovní prostředí vymezuje § 6 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí (dále jen „nařízení vlády“).

Za ztížené pracovní prostředí se považuje takové prostředí, ve kterém je výkon práce spojen s mimořádnými obtížemi vyplývajícími z vystavení účinkům ztěžujícího vlivu, jakož i z opatření k jejich snížení nebo odstranění. Taxativní výčet jednotlivých ztěžujících vlivů je uveden v druhém odstavci § 6 nařízení vlády. Může jít například o prach, vibrace, vysokou koncentraci chemických látek v ovzduší či nadměrný hluk na pracovišti.

Zda je zaměstnanec vystaven prostředí se ztěžujícími vlivy, vyhodnocuje zaměstnavatel v závislosti na zvláštních právních předpisech souvisejících s hygienou práce a kategorizací prací.

V případě řidičů připadá reálně v úvahu ztěžující vliv spočívající v „rozdělení směny nebo výkonu práce zaměstnavatelem, které v souhrnu činí alespoň 90 minut, jestliže je v době přerušení výkonu práce pro zaměstnance nedostupné jeho obvyklé společenské prostředí a sociální zázemí, nebo je jejich dostupnost značně ztížena, nebo je ztížena ochrana místa, ve kterém musí zaměstnanec dobu přerušení práce trávit, před klimatickými a jinými nepříznivými vlivy.“

Výše příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí při rozdělení směny nebo výkonu práce podle předchozího odstavce činí nejméně 10 % základní hodinové sazby minimální mzdy za hodinu práce odpracovanou v rozdělené směně nebo při rozděleném výkonu práce.

Plánování směn, pohotovost, doba čekání

Pracovní pohotovost může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže se o tom se zaměstnancem dohodl. Za dobu držení pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci odměna podle § 140 zákoníku práce a do pracovní doby se nezapočítává. Evidence pohotovosti, kdy byl proveden výkon práce, se vede v souladu s požadavkem § 96 zákoníku práce a je pracovní dobou. Výkon práce v době pracovní pohotovosti nad stanovenou týdenní pracovní dobu je prací přesčas se všemi důsledky.

V dopravě je odlišnost od definice místa držení pracovní pohotovosti dle zákoníku práce, který vyžaduje jiné místo, než je pracoviště zaměstnavatele. Pracovní pohotovostí podle NV 589/2006 Sb., může nastat u kategorie řidičů MHD nebo linkových autobusů do 50 km také v některých případech při čekacích dobách na hranicích (příhraniční spoje) a nebo čekací době z důvodu zákazu jízdy; je to i doba strávená řidičem za jízdy na sedadle spolujezdce, avšak tato varianta je málo pravděpodobná u linek do 50 km. Doba pracovní pohotovosti není považována za dobu nepřetržitého odpočinku mezi směnami a v týdnu, a je potřeba na toto myslet při plánovaní směn a dob odpočinků.

Výše popsanou zmínku o dobách neočekávaných čekání (pohotovost) je nutno odlišit od plánovaných dob čekání mezi spoji, které NV 589/2006 Sb. definuje jako dobu čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě prováděné autobusy, dobu časově a místně určenou jízdním řádem, ve které řidič linkové osobní dopravy neřídí vozidlo ani nevykonává žádnou jinou práci pro zaměstnavatele; tato doba se nezapočítává do pracovní doby (dále jen „doba čekání mezi spoji“).  Za dobu čekání mezi spoji náleží členu osádky autobusu v linkové osobní dopravě odměna podle § 9a NV 589/2006 Sb.

Přestávka na jídlo a oddech řidičů MHD a linkové osobní dopravy u linek do 50 km

Poskytování přestávky na jídlo a oddech je upraveno zákoníkem práce; NV 589/2006 Sb. nestanoví pro kategorie řidičů MHD a linkových autobusů linek osobní dopravy do 50 km žádné výjimky. Nejdéle po 6 hodinách práce je povinností zaměstnavatele poskytnout přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Tuto přestávku lze rozdělit tak, aby alespoň jedna její část činila nejméně 15 minut. Poskytnuté přestávky na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby a neposkytují se na začátku a konci pracovní doby.

V případě, že se kryje doba čerpání přestávky na jídlo a oddech s bezpečnostní přestávkou (připadne-li bezpečnostní přestávka na dobu přestávky v práci na jídlo a oddech), započítá se přestávka v práci na jídlo a oddech do pracovní doby. Je vhodné připomenout, že bezpečnostní přestávka se u kategorie řidičů MHD a linkové osobní dopravy linek do 50 km může čerpat v částech – po nejméně 10 minutách.

Je-li řidiči přidělena práce, které z provozních důvodů nemůže být přerušena přestávkou na jídlo a oddech, musí být zaměstnanci poskytnuta přiměřená doba na jídlo a oddech a tato doba je započítávána do pracovní doby jako odpracovaná.

Mám na Vás dotaz ohledně bezpečnosti práce externích firem. Jsme jako zaměstnavatel zodpovědní za to, že v registru rizik, které nám externí firma předá, něco chybí, nebo jsou tam rizika nedopracovaná? Jedná se o externí firmu, která na našich pracovištích provádí nějaké práce.

Dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Plní-li na jednom pracovišti úkoly zaměstnanci dvou a více zaměstnavatelů, jsou zaměstnavatelé povinni vzájemně se písemně informovat o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, která se týkají výkonu práce a pracoviště, a spolupracovat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro všechny zaměstnance na pracovišti. Na základě písemné dohody zúčastněných zaměstnavatelů touto dohodou pověřený zaměstnavatel koordinuje provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupy k jejich zajištění.“

V návaznosti na výše uvedené pak vyplývají každému zaměstnavateli dle ust. § 101 odst. 4 písm. a) a b) zákoníku práce další povinnosti. Konkrétně tak, zajistit, aby jeho činnosti a práce jeho zaměstnanců byly organizovány, koordinovány a prováděny tak, aby současně byli chráněni také zaměstnanci dalšího zaměstnavatele. Dále dostatečně a bez zbytečného odkladu informovat odborovou organizaci a zástupce zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“), a nepůsobí-li u něj, přímo své zaměstnance o rizicích a přijatých opatřeních, které získal od jiných zaměstnavatelů.

Na základě již uvedeného lze z naší strany konstatovat, že zaměstnavatelé se mají vzájemně a průkazně o všech rizicích informovat, a to v celé jejich komplexnosti včetně přijatých opatření k zajištění BOZP.

Máme tak obecně za to, že pokud jeden ze zaměstnavatelů má pochyby, že vypracovaná rizika a přijatá opatření druhým zaměstnavatelem jsou pro výkon práce na konkrétním pracovišti nedostatečná, měl by být na tuhle skutečnost upozorněn pověřený zaměstnavatel koordinující provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupu k jejich zajištění, a to na základě již výše uvedené písemné dohody mezi zúčastněnými zaměstnavateli.

Pro vlastní zajištění BOZP všech zúčastněných zaměstnanců na pracovišti (včetně Vámi uvedené externí firmy) je nadále vzájemnou povinností se písemně informovat i o nově přijatých rizicích a opatřeních, která se týkají výkonu práce na daném pracovišti. Zároveň povinností jednotlivého zaměstnavatele dle ust. § 101 odst. 4 písm. b) je dostatečně a bez zbytečného odkladu informovat odborovou organizaci a zástupce zaměstnanců pro oblast BOZP, a nepůsobí-li u něj, přímo své zaměstnance o rizicích a přijatých opatřeních, které získal od jiných zaměstnavatelů.

Vykonávám činnost externího technika bezpečnosti práce v jedné společnosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o spol. s r.o. má celkem 30 majitelů a z toho je již 12 majitelů v důchodu. Tito bývalí pracovníci si chodí do firmy, kdy je napadne, nikomu se nehlásí, ani nerespektují zavedený řád. Něco v tom duchu „já jsem majitel, tak si jdu zkontrolovat svůj majetek“. Nikdo tak ve společnosti neví, kdo je z těchto majitelů zde přítomen a z pohledu bezpečnosti práce mám s tímto velký problém. Potřeboval bych poradit, jak tuto situaci řešit.

V souvislosti se zajištěním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro společníky, kteří již nepracují (jak uvádíte) pro společnost, Vás konkrétně odkazujeme na ust. § 101 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů: „Povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích.“

Na náš městský úřad přišlo již několik anonymních stížností na ředitele školské příspěvkové organizace, kterou zřídilo město. Dle obsahu stížností ředitel porušuje pracovní kázeň a v pracovní době byl již několikrát spatřen pod vlivem alkoholu. Můj dotaz zní, jestli může rada města provést kontrolu u ředitele školské příspěvkové organizace (např. v den, kdy se zřizovatel dozví, že je ředitel opět pod vlivem alkoholu) nebo tuto kontrolu může provést pouze oblastní inspektorát práce?

V prvé řadě je nutné určení vlastního vztahu mezi Městem XYZ (dále jen „zřizovatel“) a ředitelem školské příspěvkové organizace (dále jen „zástupce organizace“), tzn. mezi zřizovatelem a zástupcem organizace. Konkrétně tak, zda se jedná o výkon závislé práce na základě základního pracovněprávního vztahu, případně určení, v jakém postavení je zřizovatel vůči výše uvedenému zástupci organizace.

Pokud by se jednalo o pracovněprávní vztah, vyplývající ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), mohl by ve Vámi uvedeném případě zaměstnavatel vůči zaměstnanci kontrolovat povinnost dle ust. § 106 odst. 4 písm. i) zákoníku práce, a to že zaměstnanec musí: „podrobit se na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance písemně určeného zaměstnavatelem zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek.“

Obecně lze říct, že záleží na rozhodnutí zaměstnavatele, zda bude mít určené konkrétní vedoucí zaměstnance jménem či pouze jejich vedoucí pracovní pozicí a zda vše bude upraveno v pracovním řádu, ve směrnici k problematice alkoholu a návykových látek, či v jiném vnitřním předpise zaměstnavatele.

Pro samotné provádění zjišťování přítomnosti alkoholu či jiných návykových látek není legislativně stanovena osoba, která tuto činnost může po pokynu oprávněného vedoucího zaměstnance vykonávat.

Zaměstnanec je také dle ust. § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce povinen nepožívat alkoholické nápoje a nezneužívat jiné návykové látky na pracovištích zaměstnavatele a v pracovní době i mimo tato pracoviště, nevstupovat pod jejich vlivem na pracoviště zaměstnavatele.

Zároveň je dle ust. § 102 odst. 1 zákoníku práce jednou ze základních povinností zaměstnavatele (v rámci základního pracovněprávního vztahu) vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.

Nicméně se přikláníme k variantě, že vyzvat k podrobení se orientačnímu vyšetření nebo odbornému lékařskému vyšetření zástupce organizace mohou orgány uvedené v ust. § 21 odst. 1 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění pozdějších předpisů.

Mezi tyto orgány patří příslušník Policie České republiky, Vojenské policie, příslušník nebo občanský zaměstnanec Vězeňské služby, strážník obecní policie nebo osoba pověřená kontrolou podle jiného právního předpisu. Opodstatnění vyplývá i z ust. § 20 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, protože orientačnímu vyšetření, případně dále odbornému lékařskému vyšetření je povinna se podrobit osoba: „u které je důvodné podezření, že pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky vykonává nebo vykonávala činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo jiné osoby nebo poškodit majetek.“ Vzhledem k citovanému lze spatřovat i ochranu Vašich zájmů, jako daného zřizovatele organizace.

Ve kterých případech nemůže zaměstnanec pracovat osamoceně na pracovišti a který předpis tuto činnost řeší? Zejména mi jde o zaměstnance, který pracuje u dobytka, především skotu.

Problematiku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci obecně řeší zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“).

Z této legislativy, mimo jiné, vyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům (ust. § 102 odst. 1 zákoníku práce). V ust. § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 309/2006 Sb. je uvedena povinnost zaměstnavatele organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci na pracovišti se zvýšeným rizikem nepracovali osamoceně bez dohledu dalšího zaměstnance, pokud jejich ochranu nezajistí jinak.

K Vašemu dotazu se tak vztahuje zejména nařízení vlády č. 27/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci související s chovem zvířat (dále jen „nařízení vlády“). Uvedené nařízení vlády se vztahuje i na osoby uvedené v ust. § 12 zákona č. 309/2006 Sb., dle jeho písm. b) např. i na fyzickou osobu, která provozuje samostatně výdělečnou činnost podle zvláštního právního předpisu, tj. na základě zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Obecně řečeno se tak jedná o tzv. OSVČ, které se mohou v rámci své činnosti také věnovat např. chovu skotu.

Pokud se navrátíme k Vašemu původnímu dotazu, tak z uvedeného nařízení vlády můžeme uvést některá zásadní ust. §, která souvisí s danou problematikou. Zároveň se z naší strany nejedná o celý výčet povinností vyplývajících zaměstnavateli při chovu zvířat z tohoto nařízení vlády.

Dle ust. § 2 odst. 2 nařízení vlády zaměstnavatel zajistí při chovu zvířat, kterým má být věnována zvýšená pozornost (s odkazem na ust. § 2 odst. 1 nařízení vlády), odpovídající počet zaměstnanců, jejich vybavení potřebnými pracovními pomůckami odpovídajícími dané nebo očekávané situaci a stanoví konkrétní postup práce.

Dle ust. § 4 písm. d) nařízení vlády: „Zaměstnavatel dále stanoví pracovní postupy a organizuje práci při chovu zvířat tak, aby zaměstnanec přistupoval k velkým zvířatům až po upozornění hlasem, k ležícímu zvířeti vstupoval vždy se zvýšenou opatrností a při ošetřování nemocného nebo poraněného zvířete a tam, kde je známo, že se jedná o zvíře nebezpečné nebo které se jako nebezpečné projevuje, byl jištěn zpravidla dalším zaměstnancem.“

V rámci stanovení pracovních postupů a organizace práce při chovu zvířat dle ust. § 4 písm. f) nařízení vlády také zaměstnavatel postupuje tak, aby při provádění speciálních úkonů, například veterinárních zákroků, inseminace, odrohování, strouhání paznehtů a kování, které provádí odborně způsobilá osoba, byl na pracovišti potřebný počet dalších zaměstnanců a aby při provádění zvláštních úkonů u neklidných zvířat byly použity prostředky k fixaci zvířete, například fixační klec nebo podání zklidňujícího preparátu odborně způsobilou osobou.

Neméně důležité je dodržování pracovní postupů a organizace práce i dle ust. § 4 písm. e) nařízení vlády, a to tak, aby čištění a přivazování zvířat zaměstnanec prováděl vždy z té strany, kde je minimální nebezpečí jeho přiražení nebo přitisknutí zvířetem. V případě praxe tak mohou vznikat např. pracovní úrazy, kdy skot při prudkém otočením se přitiskl zaměstnance na zeď budovy, kde byl ustájen, protože zaměstnanec u něj stál ze strany, která nebyla volná do prostoru.

Další požadavky na zaměstnavatele při stanovení pracovních postupů a organizace práce při chovu zvířat jsou uvedeny v přílohách k tomuto nařízení, přičemž na chov skotu se přímo vztahuje příloha č. 2.

V uvedené příloze č. 2 daného nařízení vlády tak její odst. 2 uvádí, že: „Dospělý skot musí být ve vazné stáji pevně a bezpečně uvázán. Uvazování dospělého skotu se provádí za šíji, nikoli za rohy. Ve vazných stájích, kde jsou ustájení býci na žír starší než jeden rok, musí být vždy krmné chodby a zaměstnanec musí mít možnost se před vstupem přesvědčit, že ve stáji se nepohybuje neuvázané zvíře. Vstupuje-li zaměstnanec na stání nebo do boxu, je nutné zajištění ústupové cesty a přítomnost dalšího zaměstnance, který ho v boxu jistí.“

Dále odst. 3 přílohy č. 2 nařízení vlády uvádí postupy, kdy: „Před vstupem do stání upozorní zaměstnanec skot hlasem; převádění dospělého skotu se provádí pouze na provazu, na vodící šňůře připevněné na zvláštní ohlávce nebo pomocí tyče. Při volném ustájení nesmí zaměstnanec vstupovat sám mezi volně ustájený skot; jeli vstup nezbytný, je nutná přítomnost dalšího zaměstnance.“

Jak je to s bezpečností práce v pneuservisech, při údržbě nákladních vozidel v souvislosti s huštěním pneumatik?

Prevence rizik při činnosti, jako je huštění pneumatik, vychází ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Dle zákoníku práce je zaměstnavatel povinen pro všechny druhy prací, tzn. i pro huštění pneumatik, provést vyhodnocení rizik (ust. § 102 zákoníku práce). Na základě takto vyhodnocených rizik zaměstnavatel stanoví opatření pro jejich odstranění a stanoví bezpečné pracovní postupy (ust. § 5 odst. 1 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů). Tyto bezpečné pracovní postupy musí současně zohledňovat požadavky výrobců vozidel, ale také samotných výrobců pneumatik.

Jaké mám povinnosti, ale i práva, při každodenní manipulaci dítěte (5 let, 26 kg) jako žena (zaměstnankyně), která pracuje jako asistentka pedagoga na základní škole? Mohu požadovat střídání, pomoc kolegyně apod.?

Dle ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, je zaměstnavatel povinen organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci nevykonávali ruční manipulaci s břemeny, která může poškodit zdraví, zejména páteř.

V téhle souvislosti můžeme dle ust. § 28 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády“), uvést, že: „Za ruční manipulaci s břemenem se pokládá též zvedání a přenášení živého břemene.“ Zároveň ust. § 29 odst. 4 nařízení vlády uvádí, že: „Přípustný hygienický limit pro hmotnost ručně manipulovaného břemene přenášeného ženou při občasném zvedání a přenášení je 20 kg, při častém zvedání a přenášení 15 kg. Při práci vsedě je přípustný hygienický limit pro hmotnost ručně manipulovaného břemene ženou 3 kg.“

Je z pohledu bezpečnosti práce vhodné, abych jako uklízečka měla na úklidovém vozíku mezi čisticími prostředky uloženou láhev s pitím?

Státní úřad inspekce práce zastává názor, že úklidový vozík je určen pro účely, pro které byl vyroben a konstrukčně sestaven, tzn. pro výkon úklidových prací a činností s nimi souvisejícími, dle jeho konkrétního typu např. i pro uložení Vámi uvedených čisticích prostředků na jeho konstrukci.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že úklidový vozík sloužící pro převoz chemických látek nebo chemických směsí není určen k ukládání a odkládání nápojů, případně potravin. Zároveň dle ust. § 238 odst. 1 vyhlášky č. 48/1982 Sb., kterou se stanoví základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, ve znění pozdějších předpisů: „Nebezpečné látky smějí být skladovány jen na místech k tomu určených v předepsaném množství a v bezpečných obalech; na obalech musí být vyznačen jejich obsah a bezpečnostní označení. Společně skladovat se smějí jen ty nebezpečné látky (jejich směsi), které spolu nebezpečně nereagují.“ Dodržením této povinnosti ze strany zaměstnavatele má být zároveň eliminováno skladování různých chemických látek a chemických směsí (např. čisticích přípravků) v plastových lahvích od nápojů (např. v PET lahvích), které nejsou bezpečnými obaly.

Nezávisle na základě Vašeho dotazu upozorňujeme na to, že v případě pozice uklízečky, a to v rámci základního pracovněprávního vztahu, je nutné z pohledu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zdůraznit, že dle ust. § 101 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce.

Můžete mi vysvětlit důvody ze strany zaměstnavatele k požadavku uzamykání traktorů a neponechávání klíčů v zapalování, když se jedná o uzavřený areál, do kterého mají vstup pouze povolené a proškolené osoby? Přijde mi to jako zbytečné zdržování, hlavně teď v období žní.

Zaměstnavatel má dle ust. § 102 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) povinnost vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) a přijímáním opatření k předcházení rizikům. Tato povinnost zajišťovat BOZP se dle ust. § 101 odst. 5 zákoníku práce vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích.

Zaměstnavatel je tedy, mimo jiné, povinen podle přílohy č. 3, bodu 6., nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, zajistit požadavky na pojízdné zařízení, které může ohrožovat zaměstnance v jeho blízkosti. Uvedené se např. týká i zabezpečení tohoto zařízení před spouštěním nepovolanými zaměstnanci.

Je tedy na zaměstnavateli, vyhodnotit všechna rizika možného vzniku pracovního úrazu při výkonu práce. Při tom je potřeba vzít v úvahu možný pohyb i osob, které nemusí být pro výkon práce (obsluha strojů) určeny a které se mohou v areálu zaměstnavatele pohybovat za účelem plnění jiných úkolů. Dalším úskalím může být okolnost, zda je každý ze zaměstnanců zaměstnavatele vůbec povolaný k obsluze daného zařízení, tzn. je na všech těchto zařízeních zaškolen anebo zda je pověřen obsluhou konkrétního dopravního prostředku.

Výše uvedené by mělo být předmětem vyhodnocení rizik konkrétního pracoviště ze strany zaměstnavatele, tzn. identifikace rizik a přijetí opatření na ochranu před jejich působením.

Mám na Vás takový dotaz. Moje přítelkyně je těhotná a pracuje ve firmě, která zpracovává kov. Pracuje na hale, kde se svařuje, brousí, kalí se ocel, ková se materiál, také je zde hluk. Kvůli tomu požádala zaměstnavatele (svého mistra) o přesun na jiné pracovní místo. Ten ji dal na pracovní místo, kde se ohýbá do palet a kde ukládá těžké kusy materiálu, které váží 5 kg. Přitom se musí vytáčet. Když už pak zaměstnavatel pro ni nemá práci, tak ji nechá brousit malou pásovou bruskou na hale, kde pořád lítá prach z broušení a svařování. Jaké má přítelkyně (zaměstnanec) pravomoci?

Pracovní podmínky těhotných zaměstnankyň jsou řešeny v ust. §§ 239–241 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). V případě, že těhotná zaměstnankyně koná práci, která jí je zakázána, nebo která podle lékařského posudku ohrožuje její těhotenství, je zaměstnavatel povinen ji dle ust. § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce dočasně převést na jinou práci, která je pro ni vhodná a při níž může dosahovat stejného výdělku jako při výkonu dosavadní práce. Dosahuje-li zaměstnankyně při výkonu práce, na kterou byla převedena, bez svého zavinění nižšího výdělku, musí jí být poskytnut vyrovnávací příspěvek podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

Mám na Vás dotaz. Zákoník práce (ZP) uvádí povinnost kontrolovat dodržování opatření k zajištění BOZP. S kolegou vedeme spor ohledně toho, kdo má uvedené kontroly provádět. Tvrdím, že explicitně se jedná o povinnost vedoucích zaměstnanců a OZO/bezpečnostní technik by měl být spíše garantem toho, že rizika jsou identifikována a opatření jsou nastavena dostatečně na jejich pokrytí a provádět roční bezpečnostní prověrku – ve smyslu „auditu“ celého systému BOZP. Kolega tvrdí, a musím s ním souhlasit, že v ZP takto povinnost vedoucích zaměstnanců stanovena není. To má sice pravdu. Avšak co v případě problému (např. úrazu či nemoci z povolání): Bude zkoumáno jen naplnění zákonné povinnosti nebo i hodnocena míra funkčnosti/nefunkčnosti systému BOZP? Můžete mi prosím poskytnout Váš náhled na tuto problematiku?

Dle ust. § 101 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci (dále jen „BOZP“) zaměstnanců s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce. V návaznosti na ust. § 101 odst. 2 zákoníku práce je výše uvedená povinnost zaměstnavatele nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají.

Z uvedeného vyplývá, že povinnost zajistit BOZP zaměstnancům se vztahuje na zaměstnavatele, případně na konkrétního vedoucího zaměstnance v rozsahu pracovních míst, která jeho podřízení zaměstnanci u něj zastávají.

Problematiku odborně způsobilé osoby k zajišťování úkolů v prevenci rizik (tzv. OZO) stanovuje ust. § 9 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů. Dle ust. § 9 odst. 1 písm. a) tohoto zákona je zaměstnavatel povinen zajišťovat a provádět úkoly v hodnocení a prevenci rizik možného ohrožení života nebo zdraví zaměstnance (dále jen „zajišťování úkolů v prevenci rizik“) s ohledem na nebezpečí ohrožení BOZP zaměstnanců ve všech oblastech své činnosti. Dále je nutné zdůraznit, že podle ust. § 9 odst. 2 uvedeného zákona může zaměstnavatel zajišťovat plnění úkolů v prevenci rizik, je-li k tomu způsobilý nebo odborně způsobilý v případech a za podmínek zvedených v odst. 3 písm. a) a b) tohoto zákona, sám, jinak je povinen zajistit úkoly odborně způsobilým zaměstnancem, kterého zaměstnává v pracovněprávním vztahu, nebo jinou odborně způsobilou fyzickou osobou.

Mám jako OSVČ nějaké povinnosti na úseku BOZP, i když nemám žádné zaměstnance?

Práva a povinnosti zaměstnavatelů, zaměstnanců i osob samostatně výdělečně činných (dále jen „OSVČ“) v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) stanoví především část pátá zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“).

Na OSVČ bez zaměstnanců se vztahuje méně povinností v oblasti BOZP, než na zaměstnavatele či OSVČ se zaměstnanci (ti jsou z pohledu právní legislativy České republiky také v pozici zaměstnavatele). Ust. § 12 zákona č. 309/2006 Sb. stanovuje, že na OSVČ se v oblasti BOZP nevztahují všechna ust. § zákoníku práce, ale pouze § 101 odst. 1, 2 a 5, § 102, § 104 a § 105 zákoníku práce a ust. § 2 až § 11 zákona č. 309/2006 Sb. s přihlédnutím k podmínkám vykonávané činnosti nebo poskytování služeb a jejich rozsahu. Tam, kde se v zákoníku práce, nebo v části první zákona o zajištění dalších podmínek BOZP uvádí zaměstnavatel nebo zaměstnanec, rozumí se tím i osoba zmíněná v ust. § 12 zákona č. 309/2006 Sb. V případě OSVČ se tak jedná o ust. § 12 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb.

Zároveň je nutno zdůraznit, že se na OSVČ s přihlédnutím k jejich vykonávané činnosti vztahují i povinnosti z právních a ostatních předpisů k zajištění BOZP, a to např. v podobě nařízení vlády, která vyplývají z výše uvedeného výčtu ust. § ze zákoníku práce a zákona č. 309/2006 Sb. u OSVČ.

Úkoly v hodnocení a prevenci rizik možného ohrožení života a zdraví (ust. § 9 zákona č. 309/2006 Sb.) může OSVČ vykonávat i sama, pokud k tomu má potřebné znalosti. Zdrojem dalších informací v této věci mohou být i publikace a zprávy přístupné např. na internetové stránce: www.ceskyfocalpoint.cz.

Obracím se na vás s následujícím dotazem. Naše mateřská společnost sídlící v Rakousku by k nám v příštím roce ráda vyslala zahraniční studenty na praxi. Tato praxe by u některých osob zahrnovala pouze výkon administrativní činnosti ve společnosti, nicméně u některých osob ale také výkon praxe přímo ve výrobě, přičemž některá pracoviště ve výrobě jsou zařazena do kategorie 3. Věk studentů je 18 a více let. Co všechno (lékařské prohlídky, školení studentů, seznámení s riziky, návody k použití v NJ apod.) musíme pro tyto zahraniční studenty zajistit, abychom splnili náležitosti BOZP?

Státní úřad inspekce práce (dále jen „SÚIP") zastává názor, že vzhledem k Vámi popsané problematice by měly být v prvé řadě smluvně určené povinnosti mezi smluvními stranami, které zajišťují praxi Vámi uvedených studentů. Jedná se především o určení odpovědnosti a povinností za zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, včetně případně přijatých opatření k odstranění nebo snížení rizik na pracovištích, a to v podobě osobních ochranných pracovních prostředků. Konkrétně tak, kdo má ze smluvních stran výše uvedené povinnosti vůči zahraničním studentům vykonávat.

Zároveň však ust. § 101 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), uvádí, že: „Povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích.“

Z uvedeného je patrné, že právě zahraniční studenty můžeme označit za fyzické osoby, které se budou na pracovištích ve Vaší společnosti v České republice zdržovat a vykonávat zde určené činnosti v rámci jejich studijní praxe.

Zároveň je nutné zohlednit to, že dle ust. § 102 odst. 1 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.“

Tím pádem SÚIP konstatuje, že daní zahraniční studenti musí být seznámeni s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a s opatřeními zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na pracovištích, kde bude jejich praxe vykonávána.

Chtěl bych se Vás zeptat, jaké má povinnosti zaměstnavatel vůči svým zaměstnancům u osobních ochranných pracovních prostředků (OOPP)?

Jednou ze základních povinností zaměstnavatele je dle ust. § 102 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.“

Jedním z přijatých opatření ze strany zaměstnavatele k předcházení vyhodnocených rizik mohou být právě OOPP. Ust. § 104 odst. 1 zákoníku práce uvádí, že: „Není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky. Osobní ochranné pracovní prostředky jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené přímo použitelným předpisem Evropské unie.“

Z výše uvedené citace lze tak konstatovat, že pokud nelze rizika omezit či eliminovat prostředky kolektivní ochrany (tím je např. zábradlí na pracovišti, které může zamezit pádu z výšky nebo do hloubky většímu počtu zaměstnanců na daném pracovišti), opatřeními v oblasti organizace práce (např. nastavenými pracovními postupy ze strany zaměstnavatele, kterými lze co nejvíce eliminovat působení rizik), je povinností zaměstnavatele poskytnout svým zaměstnancům OOPP. Samozřejmě i samotné OOPP musí plnit svoji základní funkci, a to je chránit zaměstnance před konkrétními riziky při výkonu pracovní činnosti na daném pracovišti. Pokud tak např. hrozí tepelné riziko s možným popálením některých lidských části těla zaměstnance, je na místě, aby zaměstnavatel zvolil vhodné OOPP proti jeho působení.

Pro určení a výběr vhodných OOPP musí zaměstnavatel vycházet z povinnosti vyplývající z ust. § 104 odst. 5 zákoníku práce: „Osobní ochranné pracovní prostředky, mycí, čisticí a dezinfekční prostředky a ochranné nápoje přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele bezplatně podle vlastního seznamu zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce. Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků nesmí zaměstnavatel nahrazovat finančním plněním.“

Prováděcí právní předpis k OOPP, tj. nařízení vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků (dále jen „nařízení vlády“) dále specifikuje podmínky k problematice OOPP. Dle ust. § 4 odst. 1 tohoto nařízení vlády: „Při určování rizik pro výběr a použití osobního ochranného pracovního prostředku zaměstnavatel postupuje zejména podle přílohy č. 1 k tomuto nařízení, přičemž vychází z vyhledávání a vyhodnocování rizik.“ Samotná příloha tak v sobě zahrnuje tabulku pro vyhodnocení rizik pro výběr a použití ochranných prostředků, a to podle základního rozdělení na výčet možných rizik a částí lidského těla, na která rizika mohou působit.

Pokud budeme vycházet z předpokladu, že zaměstnavatel poskytl zaměstnanci např. OOPP pro ochranu očí/zrak v podobě ochranných brýlí, je jeho povinností dle ust. § 104 odst. 4 zákoníku práce je udržovat v použivatelném stavu a kontrolovat jejich používání. V praxi tak samotné přidělování OOPP je zpravidla u zaměstnavatelů řešeno v rámci vnitřní organizační směrnice a výdejovými kartami u jednotlivých zaměstnanců s uvedením seznamu a datem přidělení daných OOPP s podpisem příslušného zaměstnance. Případně i s doplněním doby, po kterou budou OOPP využívány.

Dále je také nutno uvést, že dle ust. § 3 odst. 3 nařízení vlády: „Zaměstnanec musí být s používáním osobního ochranného pracovního prostředku prokazatelně seznámen. Používání osobního ochranného pracovního prostředku více zaměstnanci je možné pouze v případě, že byla učiněna opatření, která zamezí ohrožení infekčními onemocněními.“ V případě používání OOPP více zaměstnanci na pracovištích (provozech) tak musí být dodržena jistá hygienická opatření. Samozřejmě i v této situaci má stále zaměstnavatel povinnost udržovat je v použivatelném stavu.

Samotné přidělování OOPP zaměstnancům zaměstnavatelem, a to i v rámci např. počtu přidělených kusů, musí vycházet ze základního principu, a to, aby přijaté opatření v podobě OOPP nadále odstraňovalo, nebo omezilo působení rizik. Pokud tedy přidělený OOPP ztratil svoji funkčnost, je zaměstnavatel povinen jej nahradit novým odpovídajícím kusem.

Zaměstnavatel je také povinen zaměstnance seznámit s používáním OOPP a současně stanovit způsob, četnost, podmínky a dobu jejich používání. Zaměstnavatel uvedené stanoví na základě četnosti vyskytujících se rizik, charakteru a druhu práce i pracoviště a s přihlédnutím k vlastnostem samotných OOPP.

Jak je to s vydáváním osobních ochranných pracovních prostředků (OOPP) ze strany zaměstnavatele? Může mě zaměstnavatel nutit do toho, abych si je nakoupil sám a pak mi účtenku za ně proplatil?

Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků (dále jen „OOPP“) je především řešeno zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (zejména v jeho ust. § 104) a nařízením vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků.

Z těchto právních předpisů vyplývá, že OOPP přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele bezplatně podle vlastního seznamu (např. dle Směrnice pro poskytování OOPP) zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek pro jednotlivé pracovní činnosti. Poskytování OOPP nesmí zaměstnavatel nahrazovat finančním plněním.

Zaměstnavateli vadí, že v pracovním oděvu (montérkách) jezdím domů a nenechávám ho ve skříňce na šatně firmy. Vadí mu prý to, že v montérkách pak mohu doma na zahradě něco dělat, a tak je rychleji zničím. Může mě nutit k tomu, abych je nechával v práci?

Povinnosti zaměstnavatele při poskytování osobních ochranných pracovních prostředků (dále jen „OOPP“) jsou stanoveny v ust. § 104 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a dále pak v prováděcím právním předpisu k tomuto ust. § zákoníku práce, tj. v nařízení vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků (dále jen „nařízení vlády č. 390/2021 Sb.“).

V prostředí, v němž oděv podléhá při práci mimořádnému opotřebení nebo znečištění nebo plní ochrannou funkci, přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele jako OOPP též pracovní oděv, tj. např. montérky (ust. § 104 odst. 2 zákoníku práce).

Zákoník práce dále uvádí, že zaměstnavatel je povinen udržovat OOPP v použitelném stavu a kontrolovat jejich používání. OOPP náleží zaměstnanci bezplatně podle vlastního seznamu zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce (ust. § 104 odst. 4 a 5 zákoníku práce). Způsob, podmínky a dobu používání OOPP stanoví zaměstnavatel ve svém vnitřním předpise (ust. § 3 odst. 4 nařízení vlády č. 390/2021 Sb.), se kterým musí být zaměstnanci seznámeni.

Jak je to s osobními ochrannými pracovními prostředky při práci v lese – motorová pila? Kamarád (zaměstnanec u jedné firmy) mi říkal, že některé jsou povinné. Já jsem však OSVČ. Musím jako OSVČ mít nějaké povinné OOPP, případně splňovat nějaké další požadavky na BOZP?

Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků (dále jen „OOPP“) je především řešeno v ust. § 104 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a nařízením vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků (dále jen „nařízení vlády č. 390/2021 Sb.“).

Z těchto předpisů vyplývá, že OOPP přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele bezplatně podle vlastního seznamu (např. dle Směrnice pro poskytování OOPP) zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek pro jednotlivé pracovní činnosti. Při přidělování OOPP je nutné vycházet i z návodů k obsluze od výrobců používaných strojů a zařízení.

Na základě ust. § 8 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., o bližších požadavcích na způsob organizace práce a pracovních postupů při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru (dále jen „nařízení vlády č. 339/2017 Sb.“), musí zaměstnavatel zajistit, aby zaměstnanec při práci s řetězovou pilou při těžební a pěstební činnosti a údržbě zeleně vždy používal ochranný oděv a pracovní obuv odolnou proti pořezání a další OOPP stanovené zaměstnavatelem, s přihlédnutím k návodu výrobce na obsluhu řetězové pily.

Vzhledem k tomu, že i osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“) se běžně pohybují v pracovním prostředí a na pracovištích, na kterých vykonávají svoji pracovní činnost (např. již uvedená práce v lese), tak i na ně se vztahují povinnosti k zajištění požadavků bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Konkrétně tak na základě ust. § 12 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“): „Na právní vztahy týkající se zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, jde-li o fyzickou osobou, která provozuje samostatně výdělečnou činnost podle zvláštního právního předpisu.“

Ust. § 12 zákona č. 309/2006 Sb. tak specifikuje, které ust. § zákoníku práce a zákona č. 309/2006 Sb. se na OSVČ a další osoby v tomto ust. § vztahují: „§ 101 odst. 1, 2 a 5 § 102, 104 a 105 zákoníku práce a § 2 až 11 s přihlédnutím k podmínkám vykonávané činnosti nebo poskytování služeb a jejich rozsahu.“ Právě i z uvedených ust. § těchto 2 zákonů vyplývají některé prováděcí právní předpisy, které blíže specifikují povinnosti, jež musí i OSVČ vzhledem ke své vykonávané činnosti dodržovat. V již uvedené problematice OOPP se tak jedná o stejné povinnosti jako u běžného zaměstnavatele. To znamená vyplývající z ust. § 104 zákoníku práce, prováděcího právního předpisu – nařízení vlády č. 390/2021 Sb. Nicméně i v případě OSVČ pracujícího v lese nebo na pracovišti obdobného charakteru se na něj vztahuje další povinnost k OOPP při práci s řetězovou pilou. Konkrétně tak dle již výše uvedeného ust. § 8 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb.

Má brigádník u zaměstnavatele nárok na firemní oblečení, nebo musí používat své – přinesené z domu?

Jako „brigáda“ bývá označován takový druh pracovní činnosti, který má charakter výpomocné, často krátkodobé práce. V zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a vůbec v platné legislativě České republiky se tento pojem nevyskytuje, nicméně v praxi je běžně používán.

Na „brigádníka“, se kterým je uzavřen pracovněprávní vztah, nejčastěji ve formě práce na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohoda o provedení práce nebo dohoda o pracovní činnosti), se tedy ve smyslu zákoníku práce pohlíží jako na zaměstnance, který má stejná práva a povinnosti jako zaměstnanec.

Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků (dále jen „OOPP“) je především řešeno v ust. § 104 zákoníku práce a nařízením vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků.

Mám otázku k pracovní obuvi. Může mi zaměstnavatel přidělit např. jiný typ pracovní obuvi než ostatním kolegům, když mám zdravotní problémy s nohami a mohu to doložit lékařskou zprávou od svého odborného lékaře?

Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků (dále jen „OOPP“) je především řešeno zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a prováděcím právním předpisem, tj. nařízením vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků.

Zaměstnavatel bezplatně přiděluje zaměstnancům OOPP, mezi které patří i pracovní obuv, na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek pro jednotlivé pracovní činnosti.

Pracuji jako pečovatelka v domově pro seniory, ve kterém také přicházím do styku s tělními tekutinami klientů této pobytové sociální služby. Zaměstnavatel nám pro tuhle pracovní činnost pořizuje pracovní rukavice Ambulex VINYL, které nejsou dle informací od výrobce na jeho internetových stránkách pro tuhle činnost vhodné. Můžu odmítnout výkon pracovní činnosti u zaměstnavatele kvůli nevyhovujícím pracovním pomůckám? Mohu po něm požadovat nákup vhodnějšího typu pracovních rukavic?

Na úvod je nutné uvést, že dle ust. § 104 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky (dále jen „OOPP“). Právě OOPP jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené zvláštním právním předpisem.

V této souvislosti lze navázat na ust. § 104 odst. 5 zákoníku práce, že OOPP, mycí, čisticí a dezinfekční prostředky, případně ochranné nápoje, přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele bezplatně podle vlastního seznamu zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce.

Z uvedeného tak vyplývá, že pokud Vámi uvedené pracovní rukavice Ambulex VINYL jsou OOPP, tak byly zaměstnancům zaměstnavatelem přiděleny na základě vyhodnocených rizik vyplývajících z konkrétních podmínek práce.

Zároveň tak musí zaměstnavatel zhodnotit i použití těchto rukavic dle návodu výrobce (Matopat), konkrétně tak pro: „diagnostické nebo léčebné zákroky.“ Dále také i z pohledu: „S ohledem na své složení a vlastnosti jsou doporučovány pro zákroky s nízkým rizikem infekce, při nichž nedochází ke kontaktu s tělními tekutinami, krví a chemickými prostředky.“ Výrobce tak uvádí pouze doporučení, kdy je na zaměstnavateli vlastní zvážení k jejich poskytnutí coby OOPP.

Pokud je tak učiněno, musí být dodržena podmínka toho, aby OOPP zaměstnance chránilo při riziky. V této souvislosti s odkazem na ust. § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků, musí být OOPP po dobu používání účinný proti vyskytujícím se rizikům a jeho používání nesmí představovat další riziko.

Problematika rozdělení na druhy prací z hlediska znečištění, doporučená množství mycích a čisticích prostředků včetně záležitosti textilních ručníků se nachází převážně v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků (dále jen „nařízení vlády“).

Nicméně je důležité uvést, že bližší upřesnění včetně odkazu, na již výše uvedenou přílohu č. 4, prvotně vyplývá z ust. § 5 odst. 2 nařízení vlády. Konkrétně tak ust. § 5 odst. 2 daného nařízení vlády uvádí: „Zaměstnanci, který přichází do styku s látkami, jež mohou způsobit podráždění pokožky nebo znečištění zaměstnance, poskytne zaměstnavatel podle druhu látky mycí a čisticí prostředky, případně regenerační krémy a masti. Druhy prací z hlediska znečištění a doporučená množství mycích a čisticích prostředků jsou uvedeny v příloze č. 4 k tomuto nařízení. V případě, že je mycí nebo čisticí prostředek trvale dostupný v sanitárních zařízeních pracoviště, příloha č. 4 k tomuto nařízení se pro tento mycí a čisticí prostředek nepoužije; to neplatí pro textilní ručníky poskytované zaměstnanci, který vykonává práci velmi nečistou nebo práci nečistou podle části I. přílohy č. 4 k tomuto nařízení.“

Dále se tak v části II. Doporučená množství mycích a čisticích prostředků přílohy č. 4 k nařízení vlády hovoří o tom, že: „Společně pro všechny druhy prací minimálně dva textilní ručníky za rok.“

Státní úřad inspekce práce tak zastává názor, že pokud zhodnotíme výše uvedené informace v použitých citacích z nařízení vlády, tak můžeme konstatovat následující. V případech, kde je mycí nebo čisticí prostředek, zahrnující i ručníky, trvale dostupný v sanitárních zařízeních pracoviště, zaměstnavatel v této věci dále nepostupuje dle přílohy č. 4. V praxi to tak může znamenat, že např. poskytnutí ručníků zaměstnancům ze strany zaměstnavatele může být naplněno prostřednictvím jednorázových papírových ručníků v sanitárních zařízeních jeho pracovišť, nebo textilních ručníků zde umístěných (bez určení počtu) pro zaměstnance a jiné fyzické osoby využívající tato zařízení. Vůči zaměstnancům vykonávajících druh práce podle části I. přílohy č. 4 k nařízení vlády méně čisté a práce čisté (zde např. administrativní pracovníci) jsou v takovém případě požadavky dle ust. § 5 nařízení vlády, pokud jde o poskytování ručníků, splněny.

Musím jako zaměstnavatel poskytovat OOPP i návštěvám a kontrolním orgánům, které se pohybují na mých pracovištích? Nejčastěji se jedná o fyzické osoby externích auditorů, odborně způsobilých osob k zajišťování úkolů v prevenci rizik (tzv. OZO), k požární ochraně, nebo z řad kontrolních orgánů (např. oblastního inspektorátu práce, krajské hygienické stanice, hasičského záchranného sboru apod.). Určuje tuto povinnost k OOPP i nedávno vydané nařízení vlády č. 390/2021 Sb.?

Dle ust. § 101 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), se povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích. Mezi tyto fyzické osoby patří i zástupci Vámi uvedených návštěv a kontrolních orgánů.

Zaměstnavatel je dle ust. § 102 zákoníku práce povinen soustavně vyhledávat a hodnotit rizika a přijímat opatření k jejich odstranění. Není-li možné rizika odstranit, je zaměstnavatel povinen je vyhodnotit a přijmout opatření k omezení jejich působení tak, aby ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců bylo minimalizováno.

Ust. § 104 odst. 1 zákoníku práce dále uvádí, že není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky (dále jen „OOPP“). Jejich základní funkcí je tedy ochrana zaměstnanců před danými riziky.

Pokud zaměstnavatel při vyhledávání a vyhodnocování rizik zjistí, že mohou být těmito riziky ohroženy i další fyzické osoby, které se s jeho vědomím vyskytují na jeho pracovištích, tzn. návštěvy a kontrolní orgány, je povinností zaměstnavatele vybavit tyto fyzické osoby příslušnými OOPP, které je před vyhledanými riziky chrání.

Uvedená povinnost poskytování OOPP pro zástupce z řad návštěv či kontrolních orgánů vyplývá ze zákonných požadavků ze zákoníku práce. Vydáním nařízení vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků, se na této povinnosti nic nezměnilo. Uvedené nařízení vlády je prováděcím právním předpisem k problematice OOPP, které vyplývá z ust. § 104 odst. 6 zákoníku práce.

Kdo má v rámci agenturního zaměstnávání povinnost poskytovat OOPP dočasně přiděleným zaměstnancům agentury práce k uživateli?

Zajištění BOZP dočasně přiděleným zaměstnancům na pracovišti uživatele je do jisté míry fakticky závislé na samotném realizačním přístupu uživatele. Agentura práce by tak ve vlastním zájmu měla v dohodě s uživatelem o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce (dále jen „dohoda“) stanovit podrobnou úpravou vzájemných práv a povinností [např. poskytnutí osobních ochranných pracovních prostředků (dále jen „OOPP“) na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce], neboť zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) neobsahuje úpravu, která by plnění těchto povinností pro zaměstnavatele (agenturu práce) po dobu dočasného přidělení zaměstnance výslovně suspendovala.

Zákoník práce zcela nezprošťuje agenturu práce od jejich povinností souvisejících s oblastí BOZP. Agentura práce stále nese svoji odpovědnost v oblasti BOZP, a to spíše v její obecnější rovině. Nicméně i na základě upřesnění v již výše uvedené dohodě o dočasném přidělení by uživatel měl následně zaměstnance seznámit a proškolit s konkrétními podmínkami BOZP na pracovišti včetně požadavků pro výkon práce, příslušnými riziky a opatřeními apod. Z dohody také může vyplývat i povinnost poskytnutí OOPP, pokud tyto byly zvoleny jako opatření k odstranění, nebo omezení rizik působících na pracovišti na zaměstnance agentury práce. Vzhledem k tomu, že tento zaměstnanec bude vykonávat svoji práci na pracovišti uživatele, tak i z praxe vyplývá, že OOPP jsou nejčastěji poskytovány podle vlastních seznamů zpracovaných na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce ze strany uživatele.

Na závěr je nutno podotknout, že z ust. § 309 odst. 5 zákoníku práce vyplývá, že základní podmínkou realizace agenturního zaměstnávání je však zajistit, aby pracovní a mzdové podmínky agenturního zaměstnance u uživatele nebyly horší, než přísluší srovnatelným zaměstnancům uživatele. Ty pracovní tak mohou v sobě zahrnovat i problematiku BOZP blíže specifikovanou v dohodě. Bližší informace k problematice agenturního zaměstnávání uvádí rozmezí ust. §§ 307a-309a zákoníku práce, kde je uveden např. i povinný obsah dohody a povinnosti uživatele.

V práci používáme v 8 zaměstnancích na jedné směně jednu svařovací kuklu. Chtěl bych se Vás zeptat, zda tohle není v rozporu s nějakým právním předpisem a zda zároveň nějaký právní předpis neuvádí, že by každý z těchto zaměstnanců měl mít nárok na svoje OOPP (vlastní kuklu při svařování)?

Obecně jsou povinnosti, které musí zaměstnavatel dodržovat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stanoveny v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Dle ust. § 102 odst. 1 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.“ Jedním z opatření k předcházení rizikům tak mohou být ze strany zaměstnavatele osobní ochranné osobní prostředky (dále jen také „OOPP“).

Samotná problematika OOPP je pak řešena v ust. § 104 zákoníku práce a v jeho prováděcím právním předpise, kterým je nařízení vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků (dále jen „nařízení vlády č. 390/2021 Sb.“)

Z výše uvedených předpisů tak vyplývá, že na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce zaměstnavatel poskytne svým zaměstnancům bezplatně OOPP, pokud nejde rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany či opatřeními v rámci pracovních postupů. Zaměstnavatel má dále povinnost udržovat OOPP v použitelném stavu, kontrolovat jejich používání jeho zaměstnanci a stanovit způsob, podmínky a dobu používání OOPP.

Navážeme-li na již uvedené, tak zásadní informaci k Vašemu dotazu obsahuje ust. § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 390/2021 Sb.: „Zaměstnanec musí být s používáním osobního ochranného pracovního prostředku prokazatelně seznámen. Používání osobního ochranného pracovního prostředku více zaměstnanci je možné pouze v případě, že byla učiněna opatření, která zamezí ohrožení infekčními onemocněními.“ Samozřejmě v daném okamžiku při provádění práce (zde při svařování) je předpoklad používání OOPP pouze jedním zaměstnancem. Z citace tak vyplývá, že zaměstnavatel má povinnost nejen udržovat OOPP v použivatelném stavu, ale zejména povinnost zamezit ohrožení infekčními onemocněními mezi jednotlivými zaměstnanci.

V zaměstnání se mi stal pracovní úraz. Zaměstnavatel to však jako pracovní úraz neshledává. Kdo tedy rozhoduje o tom, zda to pracovní úraz byl, či nebyl?

Rozhodnutí o uznání či neuznání pracovního úrazu je zcela v kompetenci zaměstnavatele úrazem postiženého zaměstnance, a to na základě ust. § 105 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Ovšem ne pokaždé dochází v této záležitosti ke vzájemnému souladu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem při řešení pracovního úrazu. Tím pádem, pokud dojde ke vzájemnému sporu a nedohodne se úrazem postižený zaměstnanec se svým zaměstnavatelem o uznání daného pracovního úrazu, pak je dále možné řešit tuto záležitost pouze soudní cestou. Pouze soud je oprávněn přezkoumat, zda se o pracovní úraz jednalo, či nikoliv. Na základě uvedeného tak tohle posouzení nenáleží ani pojišťovně poskytující zákonné pojištění pro případ odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, tj. např. pojišťovně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group.

Jaké mám jako zaměstnavatel povinnosti v případě vzniku pracovního úrazu na mém pracovišti? Jak bych měl postupovat i vůči příslušným institucím, např. oblastnímu inspektorátu práce?

Problematika pracovní úrazovosti vyplývá především ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Právě v jeho ust. § 105 je definována role zaměstnavatele, a to z pohledu jeho povinností při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Vzhledem k vysvětlení určité propojenosti jednotlivých zúčastněných stran, které jsou do této problematiky zapojeny, dále uvádíme některá ust. § 105 zákoníku práce včetně bližšího vysvětlení problematiky pracovní úrazovosti. Vlastní vymezení pracovního úrazu pak uvádí ust. § 271k odst. 1 zákoníku práce: „Pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274).“

Právě ust. § 105 odst. 1 zákoníku práce definuje základní povinnost zaměstnavatele při vzniku pracovního úrazu: „Zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu došlo, je povinen objasnit příčiny a okolnosti vzniku tohoto úrazu za účasti zaměstnance, pokud to zdravotní stav zaměstnance dovoluje, svědků a za účasti odborové organizace a zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bez vážných důvodů neměnit stav na místě úrazu do doby objasnění příčin a okolností vzniku pracovního úrazu. O pracovním úrazu zaměstnance jiného zaměstnavatele je zaměstnavatel podle věty první povinen bez zbytečného odkladu uvědomit zaměstnavatele úrazem postiženého zaměstnance, umožnit mu účast na objasnění příčin a okolností vzniku pracovního úrazu a seznámit ho s výsledky tohoto objasnění.“

Z výše uvedeného je tak patrné, že zaměstnavatel je zúčastněnou stranou, která musí v této záležitosti vždy konat. Samozřejmě určitým výsledkem a zároveň jeho povinností je dle ust. § 105 odst. 5 zákoníku práce přijímat opatření proti opakování pracovních úrazů. Tohle opatření lze chápat jako 1 způsob prevence ze strany zaměstnavatele pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví a životů jeho zaměstnanců.

Během zmíněného objasnění příčin a okolností vzniku tohoto úrazu je další zúčastněnou stranou samotný zaměstnanec, jak uvádí již výše uvedená citace. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel má povinnost vést v knize úrazů evidenci o všech úrazech, tj. úrazech pracovních i „nepracovních“ (ust. § 105 odst. 2 zákoníku práce). Dle ust. § 105 odst. 3 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen vyhotovovat záznamy a vést dokumentaci o všech pracovních úrazech, jejichž následkem došlo

a) ke zranění zaměstnance s pracovní neschopností delší než 3 kalendářní dny, nebo

b) k úmrtí zaměstnance.

Jedno vyhotovení záznamu o úrazu je povinen zaměstnavatel předat postiženému zaměstnanci a v případě smrtelného pracovního úrazu jeho rodinným příslušníkům.“

Rozhodnutí o uznání či neuznání pracovního úrazu je zcela v kompetenci zaměstnavatele úrazem postiženého zaměstnance.

Jednotlivé zapojení dalších subjektů do celé záležitosti je také na základě dalšího plnění povinností ze strany zaměstnavatele. Konkrétně tak dle ust. § 105 odst. 4 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen ohlásit pracovní úraz a zaslat záznam o úrazu stanoveným orgánům a institucím.“ Samotné vymezení těchto institucí, včetně vzoru záznamu o úrazu, je uvedeno v prováděcím právním předpisu k zákoníku práce, tj. nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády“).

Samozřejmě je na místě uvést rozdíl u jednotlivých druhů pracovních úrazů. Orgány inspekce práce je v rámci svého informačního systému o pracovních úrazech dělí na:

Smrtelný pracovní úraz – takové poškození zdraví, na jehož následky úrazem postižený zaměstnanec nejpozději do 1 roku zemřel (ust. § 3 nařízení vlády).

Závažný pracovní úraz – takové poškození zdraví, trvá-li hospitalizace úrazem postiženého zaměstnance více než 5 dnů.

Ostatní pracovní úraz – takové poškození zdraví, jehož následkem došlo ke zranění zaměstnance s pracovní neschopností delší než 3 kalendářní dny.

Uvedené nařízení vlády ve svém ust. § 4 odst. 1 uvádí povinnost zaměstnavatele pracovní úraz bez zbytečného odkladu ohlásit daným institucím, a to dle jeho písm. c): „příslušnému oblastnímu inspektorátu práce, došlo-li k úrazu u fyzické nebo právnické osoby, která podle jiného právního předpisu podléhá jeho kontrolní působnosti, a trvá-li hospitalizace úrazem postiženého zaměstnance více než 5 dnů nebo lze-li vzhledem k povaze zranění takovou dobu hospitalizace předpokládat.“ Z uvedeného je tak patrné, že tahle povinnost musí být naplněna u tzv. závažných pracovních úrazů. Zároveň ust. § 4 odst. 2 nařízení vlády uvádí povinnost ohlášení smrtelného pracovního úrazu bez zbytečného odkladu. Dle ust. § 4 odst. 2 písm. c) daného nařízení vlády je povinnost zaměstnavatele opět i vůči příslušnému oblastnímu inspektorátu práce.

Nicméně v případě tzv. ostatních pracovních úrazů není povinnost tento druh pracovních úrazů ohlašovat na příslušný oblastní inspektorát práce.

Samotné ohlášení pracovních úrazů tak bývá nejčastěji v praxi vůči místně příslušnému oblastnímu inspektorátu práce, coby povinnost zaměstnavatele, realizována prostřednictvím telefonického hovoru, e-mailové korespondence, případně prostřednictvím datové schránky.

Vzhledem k jisté analogii v této problematice má zaměstnavatel dále dle ust. § 5 odst. 1 nařízení vlády vyhotovit záznam o úraz: „Záznam o úrazu vyhotovuje zaměstnavatel úrazem postiženého zaměstnance neprodleně, nejpozději však do 5 pracovních dnů ode dne, kdy se o úrazu dozvěděl. Záznam o úrazu předá zaměstnavatel bez zbytečného odkladu oprávněným osobám.“

Ust. § 6 nařízení vlády uvádí výčet institucí, kterým je zaměstnavatel povinen zaslat záznam o úrazu za uplynulý kalendářní měsíc, a to nejpozději do 5. dne následujícího měsíce. Povinnost vyplývající z toho ust. § se tak vztahuje na tzv. závažné a ostatní pracovní úrazy. V praxi tak např. u pracovního úrazu, který se stal dne 18. 10. 2021, tak musí zaměstnavatel vyhotovený záznam o úrazu zaslat na příslušné instituce, včetně místně příslušného oblastního inspektorátu práce, nejpozději do 5. 11. 2021.

Dle ust. § 7 nařízení vlády je tato povinnost rozdílná u smrtelných pracovních úrazů: „V případě smrtelného pracovního úrazu zašle zaměstnavatel záznam o úrazu nejpozději do 5 dnů ode dne, kdy se o úrazu dozvěděl.“

Pro vypracování záznamu o úrazu se tak nejčastěji ze strany zaměstnavatelů využívá vzor záznamu o úrazu, který je přílohou č. 1 nařízení vlády, který se zašle příslušným institucím. Dle ust. § 9 odst. 1 nařízení vlády tak může zaměstnavatel záznam o úrazu (případně záznam o úrazu – hlášení změn) zaslat v elektronické či listinné podobě.

Zde je nutno zdůraznit, že v případě výše uvedeného hlášení pracovního úrazu a vyhotovení záznamu o úrazu včetně jeho zaslání, se jedná o 2 samostatné povinnosti, které by měl zaměstnavatel naplnit v již uvedeném pořadí. Bez vyhotovení záznamu o úrazu jej v podstatě nejde poté zaslat na příslušné instituce.

Samozřejmě, že mimo již uvedené dané nařízení vlády obsahuje i další ust. §, kde za zmínku stojí např. ust. § 2 odst. 1 o možnosti vedení knihy úrazů v elektronické či listinné podobě a samotném obsahu této evidence. Dále také ust. § 8 odst. 1 nařízení vlády vztahující se k případným změnám po již odeslaném záznamu o úrazu: „Byl-li zaměstnavatelem odeslán záznam o úrazu podle § 6 a 7 a následně se zaměstnavatel dozví o skutečnostech, které vedou ke změně v něm uvedených údajů, vyhotoví zaměstnavatel úrazem postiženého zaměstnance záznam o úrazu - hlášení změn.“ Jeho vzor je v příloze č. 2 tohoto nařízení vlády.

Mezi další povinnost zaměstnavatele k této pojistné události patří dle ust. § 7a nařízení vlády to, že: „Zaměstnavatel zašle pro účely likvidace pojistných událostí z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání záznam o úrazu i organizační jednotce pojišťovny, u které je pro tento účel pojištěn.“

V práci vedeme knihu úrazů pouze v elektronické podobě (v počítači). Je to dostatečně průkazné i pro orgány inspekce práce? V jaké právní legislativě najdu ke knize úrazů bližší informace?

Co se týče samotné problematiky evidence v knize úrazů, tak je v této záležitosti stěžejní ust. § 105 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Zaměstnavatel je povinen vést v knize úrazů evidenci o všech úrazech, i když jimi nebyla způsobena pracovní neschopnost nebo byla způsobena pracovní neschopnost nepřesahující 3 kalendářní dny.“

Pokud se zaměříme na výše uvedenou citaci ze zákoníku práce, tak dle ust. § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, ve znění pozdějších (dále jen „nařízení vlády č. 201/2010 Sb.“), vede zaměstnavatel evidenci o úrazech v knize úrazů v elektronické nebo listinné podobě.

Z ust. § 105 odst. 2 zákoníku práce tak vyplývá, že v knize úrazů vede zaměstnavatel evidenci o všech úrazech, tj. o úrazech (obecně řečeno „nepracovních“) a pracovních úrazů. V případě prvního uvedení se tak může např. jednat o úraz v podobě drobného poranění prstu říznutím o list papíru, který však nemusí být zaměstnavatelem zároveň vyhodnocen jako pracovní úraz.

Pro doplnění je opět nutné zdůraznit, že rozhodnutí o uznání či neuznání pracovního úrazu je zcela v kompetenci zaměstnavatele úrazem postiženého zaměstnance. V případě, že dojde ke sporu a nedohodne se zaměstnanec se zaměstnavatelem o uznání pracovního úrazu, pak je dále možné řešit tuto záležitost pouze soudní cestou. Orgány inspekce práce nemohou do této záležitosti zasahovat a měnit rozhodnutí zaměstnavatele o uznání či neuznání pracovního úrazu.

Pokud bychom se navrátili k prováděcímu právnímu předpisu, tj. nařízení vlády č. 201/2010 Sb., tak jeho ust. § 2 odst. 1, mimo již zmíněné, uvádí, co má evidence obsahovat za údaje. Zde je na místě uvést, že nastavené údaje jsou jak pro potřeby úrazů, tak i pracovních úrazů.

Kdo a jaké povinnosti má u pracovního úrazu, který se stal agenturnímu zaměstnanci?

V případě pracovního úrazu zaměstnance agentury práce je povinností uživatele zaznamenat úraz do knihy úrazů (ust. § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, ve znění pozdějších předpisů) a bez zbytečného odkladu uvědomit zaměstnavatele úrazem postiženého (agenturu práce), umožnit mu účast na objasnění příčin a okolností vzniku pracovního úrazu a seznámit ho s výsledky tohoto šetření (ust. § 105 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů).

Můj syn se během přestávky mezi vyučováním v budově základní školy srazil s učitelem, který ho polil hrnkem s horkou vodou. Následkem byl úraz s popáleninami na více částech těla mého syna. Škola odpovědnost odmítá. Na koho se mohu při řešení této situace obrátit? Jsou orgány inspekce práce v tomhle kompetentní?

Na základě zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), nespadá do působnosti orgánů inspekce práce, tj. Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce, problematika vyplývající z evidence úrazů žáků, a to konkrétně ve škole či školském zařízení uskutečňující základní vzdělávání, tj. na základní škole.

Dle ust. § 6 odst. 1 písm. g) zákona o inspekci práce se působnost orgánů inspekce práce vztahuje na: „Právnické osoby, které vykonávají činnost školy nebo školského zařízení, další právnické osoby nebo fyzické osoby, u nichž se uskutečňuje praktické vyučování žáků středních škol, odborných učilišť nebo vyšších odborných škol.“ Z pohledu uvedeného zákona tak mohou orgány inspekce práce provádět svoji kontrolní činnost i např. na základních školách, nicméně samotná problematika úrazů žáků na základních školách není v jejich působnosti.

Zároveň v návaznosti na ust. § 3 odst. 4 vyhlášky č. 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), podá škola nebo školské zařízení bez zbytečného odkladu hlášení o úrazu také příslušnému oblastnímu inspektorátu práce, v případech uvedených v ust. § 2 odst. 1 a 4 této vyhlášky. Konkrétně pokud byla nepřítomnost dítěte, žáka nebo studenta (dále také jen „žák“) ve škole nebo školském zařízení zasahující alespoň do 2 po sobě jdoucích vyučovacích dnů; při smrtelném úraze, nebo pokud je pravděpodobné, že žáku bude poskytnuta náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené úrazem.

Tato povinnost školy nebo školského zařízení vůči příslušnému oblastnímu inspektorátu práce je stále za předpokladu, že k úrazu došlo při praktickém vyučování žáků středních škol nebo praktické přípravě studentů vyšších odborných škol.

Chtěl bych se Vás, jako ředitel školy, zeptat na to, v jakých případech musíme hlásit tzv. školní úraz i orgánům inspekce práce?

Škola nebo školské zařízení je dle ust. § 3 odst. 4 vyhlášky č. 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 64/2015 Sb.“) povinna bez zbytečného odkladu podat hlášení o úrazu žáka nebo studenta podle ust. § 2 odst. 1 a 4 této vyhlášky také příslušnému oblastnímu inspektorátu práce (dále jen „OIP“), pokud k úrazu došlo při praktickém vyučování žáků středních škol nebo praktické přípravě studentů vyšších odborných škol.

Dle ust. § 2 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 64/2005 Sb. se jedná o situace, jde-li o úraz, jehož důsledkem byla nepřítomnost žáka nebo studenta ve škole nebo školském zařízení zasahující alespoň do 2 po sobě jdoucích vyučovacích dnů, nebo u smrtelného úrazu (smrtelným úrazem se pro účely této vyhlášky rozumí takové poškození zdraví, které způsobilo smrt po úrazu nebo na jehož následky žák zemřel nejpozději do jednoho roku od vzniku úrazu). Dále také v případě, který není uveden v ust. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 64/2005 Sb., tj. pokud je pravděpodobné, že žákovi či studentovi bude poskytnuta náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené úrazem.

Vzhledem k výše uvedenému je nutné připomenout, že uvedenou povinnost hlášení úrazu vůči příslušnému OIP (ne vůči Státnímu úřadu inspekce práce) má škola nebo školské zařízení pouze ve výše uvedených situacích, které souvisí se vznikem školního úrazu, a to při praktickém vyučování žáků středních škol nebo praktické přípravě studentů vyšších odborných škol. Samotný způsob k tomuto hlášení tak není ve vyhlášce č. 64/2005 Sb. přímo specifikován. Příslušnost OIP je brána z pohledu jeho místní příslušnosti.

U školního úrazu se tak z pohledu orgánů inspekce práce, tj. Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce, nejedná o pracovní úraz zaměstnance v rámci základního pracovněprávního vztahu, který by naplňoval podmínky dle ust. § 271k odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Na závěr Vám uvádíme, že v případě bližších informací k zákonu č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky č. 64/2005 Sb., která z něj vyplývá, Vám doporučujeme kontaktovat Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, v jehož kompetenci jsou uvedené právní předpisy.

Jsem v pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu. Je zaměstnavatel povinen mi zaplatit veškeré výdaje spojené s léčením, např. jízdné k vyšetření u lékaře, doplatek léků, speciální vyšetření? Můžete mi sdělit, na co mám nárok?

Dle ust. § 269 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.“

Zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz, má právo na to, aby mu zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytl náhradu zejména za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a náhradu věcné škody, jednorázová náhrada nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance (ust. §§ 271a - § 271f zákoníku práce).

Zároveň dle ust. § 271r zákoníku práce: „Způsob a výši náhrady škody nebo nemajetkové újmy je zaměstnavatel povinen projednat bez zbytečného odkladu s odborovou organizací a se zaměstnancem.“

Na závěr je nutno dodat, že zaměstnavatel za škodu však neodpovídá ve všech případech. Ust. § 270 zákoníku práce uvádí případy, kdy se zaměstnavatel zčásti nebo zcela zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu v případě pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Konkrétně tak dle ust. § 270 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce: „Zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla

a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo

Potřeboval bych poradit… Začal jsem marodit od 1. 2. 2020 – šetření na nemoc z povolání. Dne 22. 9. 2020 mi byla nemoc z povolání uznána na pracovním lékařství. Marodil jsem tak do 31. 1. 2021. Potřeboval bych vědět, od kdy mi bude zpětně zaplaceno do 100 % peněz? Od doby začátku nemoci anebo od doby uznání nemoci?

V případě nemoci z povolání se většinou jedná o dlouhodobou záležitost, a to i z pohledu jejího následného vyřízení ze strany zaměstnavatele a likvidace pojistných událostí z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při nemoci z povolání u jeho pojišťovny.

Konkrétně je problematika nemocí z povolání obsažena v části jedenácté Náhrada majetkové a nemajetkové újmy, hlavě III Povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody, dílu 5 Pracovní úrazy a nemoci z povolání v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Právě tento uvedený díl 5 zákoníku práce dále v sobě zahrnuje jednotlivé oddíly, v nichž jsou jednotlivá ust. § definující bližší povinnosti zaměstnavatele i v případě nemoci z povolání. Konkrétně tak např. ust. § 269 odst. 2 zákoníku práce řeší povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu vzniklou nemocí z povolání. Dále např. ust. § 270 zákoníku práce se zabývá tím, kdy je zaměstnavatel zproštěn těchto povinností škodu zaměstnanci nahradit.

Co se týče samotných druhů náhrad, tak ty jsou součástí návazného oddílu 2, kdy např. v ust. § 271a zákoníku práce jsou řešeny náhrady ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Dále ust. § 271b zákoníku práce se zabývá náhradami ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V případě prvního uvedeného, tak ust. § 271a odst. 1 zákoníku práce uvádí, že: „Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 nebo odměny z dohody podle § 194 a plnou výší nemocenského.“

Pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance je třeba zjistit jeho průměrný výdělek před vznikem škody způsobené nemocí z povolání, tj. před pracovní neschopností, za kterou je náhrada požadována. Průměrný výdělek se zjišťuje podle pravidel uvedených v ust. §§ 351 až 362 zákoníku práce, popřípadě v ust. § 271m odst. 1 zákoníku práce, jako průměrný hodinový výdělek. Náhrada mzdy nebo platu podle ust. § 192 zákoníku práce nebo odměny z dohody podle ust. § 194 zákoníku práce přísluší zaměstnanci v době prvních 14 kalendářních dnů trvání pracovní neschopnosti; trvá-li pracovní neschopnost déle, přísluší mu za další dobu nemocenské podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (srovnání s ust. § 23 tohoto zákona). Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se vypočte tak, že od zjištěného průměrného výdělku se odečte plná výše náhrady mzdy nebo platu podle ust. § 192 zákoníku práce (odměny z dohody podle ust. § 194 zákoníku práce) poskytnutá zaměstnanci v době prvních 14 kalendářních dnů trvání pracovní neschopnosti a trvá-li jeho pracovní neschopnost déle, plná výše nemocenského příslušející mu za další dobu.

Uvedená ust. § tohoto zákona je však nutno chápat v hlubších souvislostech na Váš konkrétní případ.

Problematika nemoci z povolání, a to v souvislosti s výplatou dávky nemocenského pojištění (tzv. nemocenské) není v kompetenci orgánů inspekce práce.

Kdo je schopen posoudit, zda je onemocnění nemocí z povolání?

Na úvod je nutno zdůraznit, že zaměstnavateli nepřísluší rozhodovat o tom, jestli onemocnění jeho zaměstnance je nemocí z povolání.

Nemoc z povolání mohou odborně a kvalifikovaně posoudit a uznat jen poskytovatelé pracovnělékařských služeb (zdravotnická zařízení), např. kliniky pracovního lékařství, kteří mají povolení posuzovat nemoci z povolání. Posudková činnost je upravena zejména zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 373/2011 Sb.") a vyhláškou č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc nelze nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o posuzování nemocí z povolání).

Po posouzení naplnění všech předpokladů vydá lékař zdravotnického zařízení lékařský posudek (ust. § 62 odst. 5 zákona č. 373/2011 Sb.) o tom, zda se jedná o nemoc z povolání ve smyslu nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů, či nikoliv.

Mezi již uvedené předpoklady patří např. to, zda:

• Dané onemocnění musí být uvedeno v tzv. seznamu nemocí z povolání. Nemoc, která zde uvedena není, nemůže být za nemoc z povolání uznána.

• Dále také onemocnění musí dosahovat určitého stupně klinické závažnosti a musí být prokázáno, že postižená osoba (zaměstnanec) pracovala v prostředí a za podmínek, při nichž podle současných lékařských znalostí může daný druh onemocnění vzniknout. Zda mohou mít konkrétní pracovní podmínky vliv na vznik nemoci z povolání, posuzuje na základě měření místně příslušná krajská hygienická stanice.

• Dalším nezbytným předpokladem je příčinná souvislost mezi utrpěnou škodou a posuzovaným jednáním.

Vzhledem k tomu, že výše uvedená právní legislativa je v působnosti orgánů ochrany veřejného zdraví, doporučujeme Vám ke sdělení bližších informací kontaktovat Ministerstvo zdravotnictví, potažmo místně příslušnou krajskou hygienickou stanici, která je v dané věci kompetentní.

Stal se mi pracovní úraz a čekám na odškodnění. Zjistil jsem, že můj zaměstnavatel je nyní v prohlášeném konkursu. Co to pro mě znamená?

Za uvedené situace je povinností likvidátora, případně konkursního (insolvenčního) správce, odškodnit, případně pokračovat v odškodnění, které vzniklo u zaměstnavatele, jako jedna z povinností související s pracovním úrazem. Samozřejmě za předpokladu, že původní povinnost zaměstnavatele k náhradě škody je oprávněná dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Pokud jste tak dosud neučinil, obraťte se na ustanoveného konkursního (insolvenčního) správce, který od zahájení konkursního (insolvenčního) řízení jedná namísto zaměstnavatele.

Jako zaměstnavatel chovám dojný skot (dojnice) na pastvině a soused vedle (fyzická osoba, chov pouze pro jeho potřebu) má na sousední pastvině plemenného býka, kde jediným zabezpečovacím bezpečnostním prvkem je lanko s elektrickým proudem. Dle mého názoru je to z jeho strany nedostatečné zabezpečení, neboť uvedený býk může toto lanko snadno poškodit a ohrozit, či způsobit úraz mým zaměstnancům. Ti se tam kvůli tomu bojí chodit. Nevím, na koho se obrátit z hlediska kompetencí, platné legislativy a rady, jak by bylo možné postupovat, proto se obracím na Vás.

V daném případě se na chovatele zvířat (souseda) vztahuje zejména ust. § 11 odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 246/1992 Sb.), kde je, mimo jiné, uvedeno, že chovatel je povinen učinit opatření nezbytná pro zabránění úniku hospodářských zvířat. V rámci této problematiky spadá uvedené do působnosti místně příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, která by Vám měla poskytnout i podrobnější informace v oblasti zabezpečení zvířat na pastvině.

Samotný zákon č. 246/1992 Sb. však nespadá do působnosti orgánů inspekce práce, tj. Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce. Jejich působnost a příslušnost specifikuje zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů.

V případě, že by chovatel zvířat (soused) byl zaměstnavatelem, nebo osobou samostatně výdělečně činnou (dále jen „OSVČ“), vztahovala by se na něj řada povinností vyplývajících z příslušné legislativy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Z pohledu organizace práce a pracovních postupů spjatých s chovem zvířat pak také podle nařízení vlády č. 27/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci související s chovem zvířat (dále jen „nařízení vlády č. 27/2002 Sb.“). Právě dle ust. § 3 odst. 2 nařízení vlády č. 27/2002 Sb. musí zaměstnavatel a OSVČ zabezpečit venkovní prostory určené pro chov zvířat, například pastviny a výběhy, a to tak, aby nedocházelo k nežádoucím únikům zvířat. Právě dodržování povinností dle nařízení vlády č. 27/2002 Sb. již spadá do působnosti orgánů inspekce práce.

Chci Vás poprosit o informaci, a to, jestli je normální, aby ve výrobní hale, kde vyrábí okna, dveře, měli zaměstnanci na pracovišti v zimních měsících např. teplotu jen 13 stupňů? Můj manžel tam pracuje a nelíbí se mi, že tam mrzne a nikdo s tím nic nedělá. Nějaké topení tam mají, ale asi jim špatné, nebo málo topí. Co s tím lze dělat?

Na základě zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, nespadá do působnosti orgánů inspekce práce, tj. Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce, problematika v oblasti hygienických požadavků na pracoviště.

Problematiku zátěže chladem včetně bližších hygienických požadavků na pracoviště upravuje nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů.

Ráda bych se zeptala, zda má zaměstnanec nárok na toaletu v zařízení typu informační centrum, kde je 1 toaleta určena pro invalidy a je veřejná a dále jsou tam 2 toalety označené jako "Páni" a "Dámy" a obě jsou rovněž veřejné. Má v takovém případě zaměstnanec nárok na toaletu, která by byla určena pouze zaměstnancům a nevyužívala by ji veřejnost? V informačním centru pracují celkem 3 osoby.

Na základě zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, nespadá do působnosti orgánů inspekce práce, tj. Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce, problematika v oblasti hygienických požadavků na pracoviště.

Problematiku sanitárních zařízení na pracovišti, mezi které patří i toalety (záchody), upravuje nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů a dále také např. ČSN 73 4108 Hygienická zařízení a šatny.

Kde jako zaměstnavatel mohu najít bližší informace k hasicím přístrojům?

Na úvod tak uvádíme, že dle ust. § 102 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Zaměstnavatel je povinen přijmout opatření pro případ zdolávání mimořádných událostí, jako jsou havárie, požáry a povodně, jiná vážná nebezpečí a evakuace zaměstnanců včetně pokynů k zastavení práce a k okamžitému opuštění pracoviště a odchodu do bezpečí; při poskytování první pomoci spolupracuje s poskytovatelem pracovnělékařských služeb. Zaměstnavatel je povinen zajistit a určit podle druhu činnosti a velikosti pracoviště potřebný počet zaměstnanců, kteří organizují poskytnutí první pomoci, zajišťují přivolání zejména poskytovatele zdravotnické záchranné služby, Hasičského záchranného sboru České republiky a Policie České republiky a organizují evakuaci zaměstnanců. Zaměstnavatel je povinen zajistit ve spolupráci s poskytovatelem pracovnělékařských služeb jejich vyškolení a vybavení v rozsahu odpovídajícím rizikům vyskytujícím se na pracovišti.“

Jako určité opatření ze strany zaměstnavatele pro případ zdolávání mimořádných událostí, a to v podobě požárů, mohou být i samotné hasicí přístroje.

Problematikou hasicích přístrojů se zabývá vyhláška č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci), ve znění pozdějších předpisů, která je prováděcím právním předpisem k zákonu č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. Ta pojednává např. i o umístění hasicích přístrojů. Vzhledem k tomu, že tyto právní předpisy související s požární ochranou a prevencí jsou v kompetenci Ministra vnitra, potažmo místně příslušného hasičského záchranného sboru České republiky, doporučujeme Vám je v případě bližších informací přímo kontaktovat.

Existuje přímo nějaký právní předpis k lékárničkám na pracovišti (její umístění, obsah apod.)?

V současné době není, až na několik výjimek, nikde uvedeno, jakým zdravotním materiálem a léky má být lékárnička na pracovišti vybavena. Obecně platí, že obsah lékárničky musí být stanoven ve spolupráci s lékařem, který zaměstnavateli poskytuje pracovnělékařské služby, v rozsahu odpovídajícím rizikům vyskytujícím se na pracovišti [požadavek ust. § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů]. Jedná se o součást stanoveného obsahu pracovnělékařských služeb [ust. § 2 písm. b) bod 12. vyhlášky č. 79/2013 Sb., o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče, ve znění pozdějších předpisů]. Jedním z opatření stanovených na základě vyhledaných rizik, by též mělo být stanovení potřebného vybavení lékárniček na jednotlivých pracovištích (nemusí být v rámci společnosti nebo firmy všude stejné), jejich rozmístění, způsob kontrol jejich vybavení a obměňování léků a dalších prostředků.

Jednou z oblastí, pro které je určeno vybavení lékárničky, je automobilová doprava. Závazný obsah moto a autolékárniček je uveden v příloze č. 12 vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

Kromě mopedu a motokola, jednonápravového traktoru s přívěsem a motorového vozíku musí být každé motorové vozidlo vybaveno příslušným druhem lékárničky pro poskytnutí první pomoci.

Pro zajištění první pomoci na železničních drahách, v tramvajích a trolejbusech je rozsah vybavení lékárniček uveden v ust. § 75 vyhlášky č. 173/1995 Sb., kterou se vydává dopravní řád drah, ve znění pozdějších předpisů. Opět i zde se odkazuje na obsah autolékárniček.

Dále je vybavení lékárničky uvedeno v příloze č. 4 vyhlášky č. 106/2001 Sb., o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti, ve znění pozdějších předpisů.

Osobám, provozujícím holičství, kadeřnictví, manikúru, pedikúru, kosmetické, masérské, regenerační a rekondiční služby a služby, při nichž se používají speciální přístroje k péči o tělo, stanoví v ust. § 21 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, povinnost zabezpečit lékárničku první pomoci vybavenou podle charakteru poskytované služby, tedy nejen z pohledu možnosti zranění zaměstnance, ale i zákazníka při výkonu poskytovaných služeb. Její obsah není blíže specifikován. Proto je opět nezbytné využít smluvního lékaře, který poskytuje pracovnělékařské služby.

Poslední právním předpisem upravující obsah lékárničky uvádí ve své příloze č. 2 vyhláška č. 493/2002 Sb., o posuzování zdravotní způsobilosti k vydání nebo platnosti zbrojního průkazu a o obsahu lékárničky první pomoci provozovatele střelnice, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis uvádí zcela konkrétní obsah lékárničky.

Oficiální zdroje tak přímo nenabízí informace o tom, jak lékárničku na pracovišti vybavit. Výjimkou jsou pouze výše uvedené lékárničky, které mají stanovený závazný obsah. Z tohoto důvodu je nutné vyhodnotit ve spolupráci s lékařem (poskytovatelem pracovnělékařských služeb, na základě uzavřené písemné smlouvy mezi ním a zaměstnavatelem) konkrétní podmínky na pracovišti a uvedený seznam podle potřeby doplnit, či zde uvedené prostředky případně nahradit současnými prostředky pro stejný účel.

Vždy je nutné přihlížet k zraněním, která mohou na pracovištích vzniknout. V každém případě by v lékárničce neměly chybět prostředky k zastavení tepenného i žilního krvácení (tlakový obvaz, obinadlo, náplast bez i s polštářkem), prostředky na dezinfekci ran, očí a lék na tišení bolesti. Chybět by neměl ani např. vhodný prostředek první pomoci při infarktu myokardu.

Lékárnička by také měla obsahovat návody na poskytnutí první pomoci (při zástavě dechu a srdce, při bezvědomí, při tepenném krvácení, protišoková opatření, postup při zasažení elektrickým proudem). V lékárničce mají být jen léky, obvazový materiál a zdravotnické pomůcky. V žádném případě do ní nepatří čistící a jiné chemické prostředky apod.

Obsah lékárničky je nezbytné pravidelně kontrolovat a doplňovat. Léky s prošlou lhůtou je nutno vyřadit a předat k ekologické likvidaci, nejlépe zpět do lékárny. Expirační doba (doba použitelnosti) je na lécích a dalším zdravotnickém materiálu vždy uvedena. Kontrolu a zajištění doplnění nebo výměny léků a prostředků může provádět zaměstnanec určený zaměstnavatelem k organizování poskytnutí první pomoci (ust. § 102 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů).

Neméně důležité jako obsah lékárničky je i její samotné umístění, jejich počet a provedení. Lékárnička by měla zabraňovat přístupu světla, prachu a dalších negativních vlivů. Měla by léky chránit proti působení mechanických i všech dalších vlivů, které zkrátí či omezí použití prostředků nebo poškodí jejich obaly. V žádném případě není vhodné uložit léky a další zdravotní materiál do krabice od bot nebo do igelitového sáčku. Lékárnička musí být umístěna na dostupném místě a označena příslušným symbolem, tzn. bílým křížem na zelené ploše.

Jsem zaměstnanec technických služeb a v letním období jsem se svými kolegy pořád na přímém slunci, protože v rámci své práce provádíme po městě sekání trávy, případně dle situace různé terénní úpravy apod. Chtěl bych se Vás zeptat, zda by nám neměl zaměstnavatel sám poskytovat nějaké nápoje, a to z důvodu zvýšené venkovní teploty?

Na úvod Vám sdělujeme, že dle ust. § 104 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnancům také ochranné nápoje na pracovištích s nevyhovujícími mikroklimatickými podmínkami, v rozsahu a za podmínek stanovených prováděcím právním předpisem. Konkrétně tak nařízením vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 361/2007 Sb.“).

Zmíněná problematika mikroklimatických podmínek na pracovišti spadá mezi hygienické požadavky na pracoviště a v rámci zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, nejsou orgány inspekce práce, tj. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, kompetentní se k této problematice blíže vyjadřovat.

Konkrétní podmínky ochrany zdraví při práci s rizikovými faktory mikroklimatických podmínek, tzn. také při zátěži teplem a bližší podmínky poskytování ochranných nápojů upravuje výše zmíněné nařízení vlády č. 361/2007 Sb. Toto nařízení stanoví např. třídy práce, konkrétní rizikové faktory pracovních podmínek, jejich členění, hygienické limity, náhrady tekutin při práci v závislosti na teplotě na pracovišti, ale i další bližší hygienické požadavky na pracoviště a pracovní prostředí.

Potřeboval bych od Vás sdělit, kdo řeší hluk na pracovišti? Kdo to může zkontrolovat? Jaké jsou k hluku právní předpisy? V legislativě jsem našel informaci o tom, že: „Hygienický limit ustáleného a proměnného hluku pro pracoviště, na němž je vykonávána práce náročná na pozornost a soustředění, a dále pro pracoviště určené pro tvůrčí práci vyjádřený ekvivalentní hladinou akustického tlaku A L Aeq, 8h se rovná 50 dB.“ Právě na pracovišti s vyšší náročností na pozornost pracuji.

Ve Vašem dotazu uvádíte legislativní ustanovení, a to že: „Hygienický limit ustáleného a proměnného hluku pro pracoviště, na němž je vykonávána práce náročná na pozornost a soustředění, a dále pro pracoviště určené pro tvůrčí práci vyjádřený ekvivalentní hladinou akustického tlaku A L Aeq, 8h se rovná 50 dB.“. Tento požadavek je stanoven ust. § 3 odst. 2 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 272/2011 Sb.“).

Zároveň ust. § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, uvádí: „Rizikové faktory hluku, vibrací, neionizujícího záření, optického záření a ionizujícího záření, způsob jejich zjišťování a hodnocení, jejich hygienické limity a podmínky ochrany zdraví zaměstnance při práci exponovaného těmto rizikovým faktorům upravují zvláštní právní předpisy.“ V případě rizikového faktoru hluku a vibrací tuhle problematiku, coby zvláštní právní předpis, upravuje právě nařízení vlády č. 272/2011 Sb.

Výše uvedená nařízení vlády, obsahující problematiku hluku, nejsou dle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, v kompetenci orgánů inspekce práce, tj. Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce. To znamená, že uvedené orgány inspekce práce nemohou měřit hygienický limit hluku na pracovišti a dále se také k této problematice blíže vyjadřovat.

Chtěl bych Vás požádat o základní informace k únikovým cestám a východům. Začal jsem podnikat, mám své větší prostory a v zákonech se moc neorientuji.

Na úvod Vám sdělujeme, že bližší informace k únikovým cestám a východům obsahuje bod 2.3 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí (dále jen „nařízení vlády č. 101/2005 Sb.“). V případě jejich označení tak bod 2.3.2 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb. uvádí: „Druh a počet únikových cest a dveří, kterými prochází úniková cesta, jejich kapacita, provedení a vybavení závisí na způsobu používání, vybavení a povaze pracoviště, jakož i na maximálním počtu osob, které mohou být na pracovišti přítomny. Únikové cesty, východy a evakuační výtahy na únikových cestách musí být trvale označeny značkami pro únik a evakuaci osob. Tam, kde je to technicky vhodné, je možné použít k jejich označení orientační systémy z materiálů s dostatečnou délkou dosvitu nutnou na dobu opuštění budovy.“ Dále dle bodu 2.3.5 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb.: „Únikové cesty a východy musí být během provozní doby budovy dostatečně osvětleny a vybaveny nouzovým osvětlením vyhovujícím normovým požadavkům. Tam, kde je to technicky vhodné, je možné použít k jejich označení orientační systémy z materiálů s dostatečnou délkou dosvitu nutnou na dobu opuštění budovy.“

V návaznosti na označení únikových cest a východů dle ust. § 2 odst. 4 nařízení vlády č. 375/2017 Sb., o vzhledu, umístění a provedení bezpečnostních značek a značení a zavedení signálů (dále jen „nařízení vlády č. 375/2017 Sb.“): „Informativní značky pro únik a evakuaci osob a značky překážek na únikových cestách musí být i při přerušení dodávky energie viditelné a rozpoznatelné minimálně po dobu nezbytně nutnou k bezpečnému opuštění objektu.“ V případě doplnění ust. § 5 odst. 3 nařízení vlády č. 375/2017 Sb. dále upřesňuje, že: „Je-li značka pro označení únikové cesty a nouzového východu zhotovena z fotoluminiscenčního materiálu, musí být instalována na povrchu vnitřní komunikace nebo těsně nad její úrovní.“

Nicméně kromě již uvedeného značení je potřeba zdůraznit i to, dle ust. § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, má zaměstnavatel povinnost zajistit, aby pracoviště byla prostorově a konstrukčně uspořádána a vybavena tak, aby pracovní podmínky pro zaměstnance z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci odpovídaly bezpečnostním a hygienickým požadavkům na pracovní prostředí a pracoviště, aby únikové cesty, východy a dopravní komunikace k nim včetně přístupových cest byly stále volné. To znamená, že povinnosti ze strany zaměstnavatele k únikovým cestám a východů nejsou naplněny pouze jejich označením.

Jak je to s označením regálů? Jaké povinné informace na nich musí být uvedeny? Jak je to s termíny kontrol regálů apod.? Mám jako zaměstnavatel několik menších skladů s regály, kde skladuji různé zboží a nerad bych dostal pokutu za to, že jsem je správně neoznačil apod. Můžete mi poskytnout bližší informace?

Na úvod tak uvádíme, že dle ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“) je zaměstnavatel povinen zajistit, aby pracoviště byla prostorově a konstrukčně uspořádána a vybavena tak, aby pracovní podmínky pro zaměstnance z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci odpovídaly bezpečnostním a hygienickým požadavkům na pracovní prostředí a pracoviště, aby prostory určené pro práci měly stanovené rozměry a povrch a byly vybaveny pro činnosti zde vykonávané. V případě naplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele k vybavenosti pracoviště pro činnosti zde vykonávané můžeme do této kategorie zařadit i samotné označení štítky na regály, které se na pracovišti nacházejí.

Bližší požadavky na pracoviště a pracovní prostředí tak uvádí prováděcí právní předpis k zákonu č. 309/2006 Sb., který vyplývá právě z jeho ust. § 2. Konkrétně se tak jedná o nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí (dále jen „nařízení vlády č. 101/2005 Sb.“).

Zároveň je nutno zdůraznit, že kromě zákonných povinností, které zaměstnavatelům vyplývají ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a zákona č. 309/2006 Sb., jenž jsou stěžejními právními předpisy k problematice bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jsou další, rozšířené, informace uvedeny v jednotlivých prováděcích právních předpisech z nich vyplývajících. Případně jsou ještě specifikovány v konkrétních normách.

Ve výše uvedeném nařízení vlády č. 101/2005 Sb. se problematikou skladování a manipulace s materiálem a břemeny, zahrnující i plnění zákonných povinností zaměstnavatele k regálům, zabývá bod 10. v jeho příloze. Ovšem příloha nařízení vlády č. 101/2005 Sb. v sobě zahrnuje i další body a požadavky na pracoviště, mezi které patří např. stabilita a mechanická odolnost staveb, elektrické instalace, průmyslové rozvody, potrubní systémy, vedení a sítě, únikové cesty a východy, střechy, příčky, stěny a stropy, podlahy včetně dveří a vrat, pracoviště s výskytem prachu a škodlivin v pracovním ovzduší, dopravní komunikace, nebezpečný prostor, nakládací a vykládací rampy, pracoviště pro výrobu, opravy a údržbu dopravních prostředků, poskytování první pomoci, venkovní pracoviště, sklad pohonných hmot, hořlavých kapalin a tuhých maziv, nízkotlaká kotelna. Z možného výčtu povinností je nutné zohlednit jejich naplnění dle konkrétních podmínek na Vašem pracovišti.

Dle ust. § 3 odst. 3 písm. d) nařízení vlády č. 101/2005 Sb.: „Podmínkou k uvedení pracoviště, včetně výrobních a pracovních prostředků, do provozu a používání je, že odpovídají požadavkům stanoveným ve zvláštních právních předpisech a požadavkům tohoto nařízení. Před uvedením pracoviště do provozu a používání je nutné zajistit náležité a bezpečné upevnění technického vybavení pracoviště a výrobních a pracovních prostředků a zařízení a jejich částí tak, aby nemohlo dojít k jejich nežádoucímu (nechtěnému) pohybu.“ Z toho vyplývá, že i regály na pracovišti musí být zajištěny proti nechtěnému pohybu.

Dále také dle ust. § 3 odst. 4 písm. a) nařízení vlády č. 101/2005 Sb.: „Zaměstnavatel při plnění zákonné povinnosti zajistí stanovení termínů, lhůt a rozsahu kontrol, zkoušek, revizí, termínů údržby, oprav a rekonstrukce technického vybavení pracoviště, včetně pracovních a výrobních prostředků a zařízení, s ohledem na jejich provedení, doporučení výrobce a způsob používání, požadavky na pracoviště, rizikové faktory způsobující zhoršení technického stavu pracovních a výrobních prostředků a zařízení a v souladu s výsledky předcházejících kontrol, zkoušek či revizí, po dobu provozu a používání pracoviště.“ Plnění povinností se tak vztahuje i na regály. Zároveň dle ust. § 3 odst. 4 písm. b) nařízení vlády č. 101/2005 Sb. zaměstnavatel také zajistí dodržování termínů a lhůt pro provádění činností uvedených v písmenu a) a určí osobu, jejíž povinností je zajistit jejich provádění. To znamená, že zaměstnavatel určí osobu, která zajistí kontroly regálů na pracovišti.

Co se týče kontrol regálů, coby používaných technických zařízení zaměstnavatele, je jeho povinností dle ust. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb.: „Zaměstnavatel je povinen zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány. Stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí musí být pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány.“ Bližší povinnosti k termínům kontrol jsou pak uvedeny v prováděcím právním předpisu, tj. nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí (dále jen „nařízení vlády č. 378/2001 Sb.“), jenž vyplývá z ust. § 4 zákona č. 309/2006 Sb. Dle ust. § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb.: „Zařízení musí být vybaveno provozní dokumentací. Následná kontrola musí být prováděna nejméně jednou za 12 měsíců v rozsahu stanoveném místním provozním bezpečnostním předpisem, nestanoví-li zvláštní právní předpis, popřípadě průvodní dokumentace nebo normové hodnoty rozsah a četnost následných kontrol jinak.“

Tím pádem regály na pracovišti zaměstnavatele musí být kontrolovány nejméně jednou za 12 měsíců. Pokud ovšem si zaměstnavatel určí častější termín kontrol, např. vyplývající i z průvodní dokumentace (návodu výrobce pro montáž regálu), není tato možnost vyloučena. Zároveň by měl zaměstnavatel o těchto provedených kontrolách vést dokumentaci, kterou by prokazatelně doložil plnění si dané povinností i vůči kontrolním orgánům.

Co se týče označení regálů, tak se zpětně odkazujeme na bod 10. přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb. Dle bodu 10.1 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb.: „Ve skladech a jiných prostorech určených ke skladování musí být na dobře viditelných místech umístěny tabulky určující maximální přípustnou nosnost podlahy. Pokud se tam volně skladují sypké materiály, musí být trvale výrazně označena maximální skladovací výška sypkého materiálu nad podlahou. Ruční ukládání do regálů ve výšce nad 1,8 m musí být prováděno z bezpečných pracovních zařízení (například žebřík, schůdky, pojízdné schody, manipulační plošina). Zaměstnavatel zajistí, aby nebyly nadměrně zatěžovány části staveb a stavebních konstrukcí manipulovaným materiálem, pokud není prokázána dostatečná nosnost částí staveb a stavebních konstrukcí.“ Na uvedené žebříky, schůdky, manipulační plošiny apod. se také vztahuje povinnost zaměstnavatele u nich provádět kontroly, případně i revize. Pokud jsou zaměstnanci zaměstnavatele uvedená zařízení používána, musí být daní zaměstnanci s jejich používáním proškoleni (teoreticky, někdy je vhodné i prakticky), a to nejčastěji v rámci provedeného školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „školení BOZP“). To zahrnuje např. seznámení se s návodem výrobcem zařízení, případně již uvedený prakticky nácvik, a to nejčastěji u složitějšího zařízení na vlastní ovládání. Zároveň je nutno dodat, že dle ust. § 103 odst. 3 zákoníku práce si zaměstnavatel sám určuje obsah a četnost školení BOZP.

Bod č. 10.2 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb. také hovoří o tom, že: „Rozměry a druh manipulačních jednotek a způsob jejich bezpečného zakládání do regálu musí odpovídat požadavkům uvedeným v průvodní dokumentaci regálu. Regály musí být trvale označeny štítky s uvedením největší nosnosti buňky a nejvyššího počtu buněk ve sloupci. Manipulační jednotky, materiál a předměty musí být skladovány a stohovány tak, aby se i při ukládání, manipulaci nebo odebírání nemohly sesunout.“

Výše tedy nalezneme povinné informace, které štítky na jednotlivých regálech umístěných na pracovištích zaměstnavatele musí obsahovat. Pokud samotné štítky obsahují informace navíc, např. inventární čísla regálů pro rychlejší orientaci v seznamu regálů zaměstnavatele (nejčastěji u větších skladů či logistických center), uvedená právní legislativa je výslovně nezakazuje. Největší nosnosti u zakoupených regálů lze tak nejčastěji nalézt v návodu od výrobce, a to v podobě nosnosti regálů.

Za zmínku také stojí bod č. 10.3 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb.: „Šířka uliček mezi regály a stohy musí odpovídat zvláštnímu právnímu předpisu a způsobu ukládání manipulačních jednotek. Ulička musí být trvale volná a nesmí být zužována a zastavována překážkami. Šířka uličky pro průjezd manipulačních vozíků musí být alespoň o 0,4 m větší než největší šířka manipulačních vozíků nebo nákladů a během manipulace musí být vymezen manipulační prostor se zákazem vstupu nepovoleným osobám.“

Uvedený bod tak reaguje na to, že na pracovišti, kde se nacházejí regály, nejčastěji sklad, se také pohybuje obsluha manipulačních vozíků, kde kromě ručních vozíků, mohou být používány i motorové manipulační vozíky. Z tohoto důvodu je nutné ze strany zaměstnavatele dbát na průchodnost uliček u regálů a zajištění šířky uliček. Bod č. 10.4 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb. také uvádí: „Trvale používané skladovací plochy musí být rovné, odvodněné, zpevněné a označené značkami se zákazem vstupu nepovolaným osobám a upravené s ohledem na povahu skladovaných manipulačních jednotek a materiálu a se zřetelem na požadavky na požární ochranu.“

Chtěl bych se Vás zeptat na to, jaké je řešení v situaci, když kolegyně, se kterou jsem ve společné kanceláři v práci, si do ní vodí svého psa z domova? Pes na pracovišti zavazí, párkrát se už po mně ohnal a také je vlivem jeho přítomnosti v kanceláři nepříjemný zápach. S kolegyní se nedá rozumně domluvit a ostatním kolegům to nevadí, protože nejsou ve stejné místnosti.

Rozhodnutí o tom, zda si zaměstnanec může vzít domácí zvíře/mazlíčka s sebou na pracoviště je pouze na zaměstnavateli. Ten je ze své podstaty osoba, která přiděluje zaměstnanci nejen práci, ale dává mu také k ní pokyny. Zaměstnavatel zajišťuje pracovní podmínky na pracovišti, které jsou standardně upraveny v pracovněprávních předpisech, vydává různé vnitřní předpisy a směrnice, ale je také odpovědný za stav pracoviště a za bezpečnost a ochranu zdraví při práci zaměstnanců na jeho pracovišti.

Z tohoto hlediska je tedy na zaměstnavateli, aby rozhodl, jaké věci, případně zvířata, mohou být přítomna na jeho pracovišti. Zaměstnavatel může na jedné straně zakázat vstup jakémukoliv zvířeti od zaměstnance na pracoviště, ale také může naopak tento vstup povolit. Právní předpisy České republiky v oblasti bezpečnosti práce nezavazují zaměstnavatele k tomu, aby umožnil zvířatům vstup na pracoviště. Na druhou stranu mu ani nezakazují povolit zvířatům vstup na jeho pracoviště. Je tedy výslovně na uvážení zaměstnavatele, zda zvířata na pracovišti povolí, či nikoliv.

Velmi často je běžné, že zaměstnavatel nevlastní nemovitost, ve které zaměstnanec vykonává práci. Zaměstnavatel si např. pronajímá pouze tuto budovu, nebo jen její část. V takovém případě může být již v nájemní smlouvě mezi pronajímatelem na jedné straně a zaměstnavatelem, jako nájemcem na straně druhé, stanoveno, že platí zákaz vstupu zvířat do předmětné budovy.

Rozhodnutí o povolení, či nepovolení zvířete na pracovišti by mělo být zpravidla obsaženo v interním dokumentu zaměstnavatele – interní směrnici, případně v pracovním řádu. Pokud zaměstnavatel o této otázce nerozhodl, je Státní úřad inspekce práce toho názoru, že si zaměstnanec může vzít zvíře s sebou do práce (vycházíme ze zásady, že co není zakázáno, je povoleno).

Přesto i v případě neexistence tohoto rozhodnutí však Státní úřad inspekce práce doporučuje, aby zaměstnanec předem konzultoval se zaměstnavatelem úmysl přivést si na pracoviště svého domácího mazlíčka.

Pokud zaměstnavatel povolil zvířata na pracovišti a některým zaměstnancům jejich přítomnost překáží, nezbývá jim nic jiného (s výjimkou změny zaměstnání), než respektovat rozhodnutí zaměstnavatele.

Jiná je však situace, kdy by byl např. některý ze zaměstnanců alergický na takovéto zvíře. V takovém případě by měl zaměstnavatel, který odpovídá za ochranu zdraví při práci, změnit své rozhodnutí a zakázat vstup zvířat na pracoviště, která zde způsobují např. i Vámi uvedený zápach. V opačném případě se může poškozený zaměstnanec obrátit na místně příslušnou krajskou hygienickou stanici, která má v kompetenci ochranu veřejného zdraví.

Při absenci rozhodnutí zaměstnavatele je vhodné prodiskutovat tento problém mezi dotčenými zaměstnanci (tedy tím, kdo nosí zvíře do práce a tím, komu zvíře vadí) se zaměstnavatelem a najít řešení, které bude ke spokojenosti všech zúčastněných stran (např. zvíře bude moci být na pracovišti jen určitou dobu, např. jeden den v týdnu apod.). Při alergii na zvíře se však může dotčený zaměstnanec obrátit na zaměstnavatele s požadavkem, aby zajistil jeho bezpečnost a ochranu zdraví při práci, a tedy, aby vydal rozhodnutí o zákazu zvířete na pracovišti.

Provádím revize na kogeneračních jednotkách a motory doposud nebyly vyhrazené technické zařízení. Bude pro revizního technika, montážníka, který má právě teď platné osvědčení pro podskupinu g1 – g3 platit automaticky osvědčení i pro podskupinu G4? V případě, že nikoliv, bude možné provést jen doplňkovou zkoušku o chybějící rozsah G4? Rovněž se mě týká také podskupina C3 – Plnění a čerpání nádrží vozidel plyny. Jak je to se stabilním hasicím zařízením (nově H), které jsem revidoval jako f6? Budou nějaké výjimky?

Rozlišovací znaky rozsahů oprávnění a osvědčení k montáži, opravám, revizím a zkouškám podle zákona č. 250/2021 Sb., zákona o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů, jsou stanoveny v příloze č. 3 nařízení vlády č. 191/2022 Sb., o vyhrazených technických plynových zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti (dále jen „nařízení vlády č. 191/2022 Sb.“).

V návaznosti na jednání s pověřenou organizací, kterou je Technická inspekce České republiky (dále jen „TIČR“), Vám sdělujeme:

G4 – Stabilní plynové motory ve strojovnách a kotelnách – je nová skupina, resp. podskupina vyhrazených plynových zařízení a pro výkon této činnosti je nutné požádat o rozšíření oprávnění/osvědčení o G4 a vykonat novou zkoušku u TIČR.

C3 – Plnění a čerpání nádrží vozidel plyny – není potřeba žádat o nové oprávnění/osvědčení, jelikož C3 má žadatel ve stávajícím oprávnění/osvědčení zařazeno pod skupinou c, resp. c1 – Zařízení pro plnění nádob plyny a tlakové stanice na plynná paliva.

H – Zařízení pro vypouštění hasebních plynů – není potřeba žádat o nové oprávnění/osvědčení, jelikož H má žadatel ve stávajícím oprávnění/osvědčení zařazeno pod skupinu f, resp. f6 – Zařízení pro rozvod technických plynů.

Závěrem Vás musíme informovat, že uvádíme základní informace k novému rozdělení rozlišovacích znaků skupin a podskupin rozsahů oprávnění a osvědčení stanovených dle přílohy č. 3 nařízení vlády č. 191/2022 Sb. Z hlediska rozsahu a obsahu Vašeho oprávnění/osvědčení je vhodné se v této záležitosti obrátit i na TIČR, jelikož nevíme, co je obsahem Vašeho oprávnění/osvědčení.

Co musí splnit naše firma, aby její zaměstnanci údržby mohli vyměnit elektrickou zásuvku? Upozorňuji, že naše firma se nezabývá opravami elektrických zařízení pro jiné firmy.

Opravou se dle ust. § 2 písm. e) zákona č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 250/2021 Sb.“) rozumí: „zásah do již provozovaného vyhrazeného technického zařízení, kterým je odstraňován jeho poruchový stav nebo opotřebení, při němž může dojít k výměně, demontáži a zpětné montáži funkčních částí s cílem obnovit jeho použitelný stav beze změny základních technických nebo bezpečnostních parametrů zařízení.“

Dle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 250/2021 Sb.: „Montáž, opravy, revize, zkoušky vyhrazených technických zařízení a plnění nádob plyny jsou oprávněny vykonávat pouze odborně způsobilé právnické osoby a podnikající fyzické osoby. Právnická osoba může vykonávat činnost podle věty první, zabezpečí-li její výkon odborně způsobilou fyzickou osobou pro danou činnost. To platí i pro podnikající fyzickou osobu, která sama nesplňuje požadavky na odbornou způsobilost.“

Dále dle ust. § 7 odst. 2 uvedeného zákona: „Činnosti na vyhrazených technických zařízeních podle odstavce 1 mohou vykonávat právnické osoby a podnikající fyzické osoby, které jsou držiteli oprávnění podle § 8 a 9.“

Z výše uvedeného tak vyplývá, že pokud Vaše firma provádí práce, které lze zařadit pod uvedenou definici oprav, musí být držitelem oprávnění v potřebném rozsahu.

Jak mám postupovat od 1. 7. 2022 v oblasti kvalifikace osob, a to tak, aby byla zajištěna odborná způsobilost v elektrotechnice v pracovněprávním vztahu pro zaměstnance?

Od 1. 7. 2022 nabyl účinnosti zákon č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o VTZ“), který v ust. § 19 odst. 1 uvádí: „Pro účely odborné způsobilosti k výkonu činností osob vykonávajících obsluhu a práci na elektrických zařízeních bez napětí, v blízkosti elektrických zařízení pod napětím a na elektrických zařízeních pod napětím rozeznáváme osoby znalé, osoby poučené a osoby školené (seznámené), které nejsou znalé ani poučené a jsou školené ve smyslu jiného právního předpisu. Za osoby znalé se považují osoby pro samostatnou činnost, osoby pro řízení činnosti a revizní technici. Odbornou způsobilost revizních techniků a její nabývání stanovuje § 11.“ V rámci uvedeného jiného právního předpisu se jedná o školení dle ust. § 103 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Jak je z výše citovaného patrné, zákon o VTZ v souvislosti s odbornou způsobilostí k výkonu činností osob vykonávajících obsluhu a práci na elektrických zařízeních bez napětí, v blízkosti elektrických zařízení pod napětím a na elektrických zařízeních pod napětím (dále jen „výkon činností na EZ“) dělí osoby (dle jejich odborné způsobilosti k výkonu činností na EZ) do tří základních skupin:

Osoby školené (seznámené) – dle ust. § 3 odst. 2 nařízení vlády č. 194/2022 Sb., o požadavcích na odbornou způsobilost k výkonu činnosti na elektrických zařízeních a na odbornou způsobilost v elektrotechnice (dále jen „nařízení vlády o odborné způsobilosti v elektrotechnice“), se jedná o osoby, které budou vykonávat obsluhu elektrického zařízení malého a nízkého napětí. V rámci předchozí legislativy, nyní již neplatné, se jednalo o pracovníky, kteří měli kvalifikaci dle ust. § 3 vyhlášky č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 50/1978 Sb.“).

Osoby poučené – ust. § 19 odst. 3 zákona o VTZ upřesňuje požadavky na odbornou způsobilost těchto osob. Zároveň ust. § 4 nařízení vlády o odborné způsobilosti v elektrotechnice, blíže specifikuje vlastní pojem osoby poučené (obsah a časový rozsah poučení, ověření znalostí a rozsah činností). V minulosti se tak jednalo o pracovníky, kteří měli kvalifikaci dle ust. § 4 vyhlášky č. 50/1978 Sb.

Osoby znalé – problematikou se zabývá především ust. § 19 zákona o VTZ. Za tyto osoby se vzhledem k prováděným činnostem považují:

• Osoba znalá pro samostatnou činnost (elektrotechnik) – předpoklady a požadavky na její odbornou způsobilost jsou uvedeny v ust. § 19 odst. 2 zákona o VTZ. V prováděcím právním předpisu dále pak v ust. § 6 nařízení vlády o odborné způsobilosti v elektrotechnice. V již neplatné vyhlášce č. 50/1978 Sb., se tak jednalo o pracovníky, kteří měli kvalifikaci dle ust. § 5 a § 6.
• Osoba znalá pro řízení činnosti (vedoucí elektrotechnik) – předpoklady a požadavky na její odbornou způsobilost jsou opět uvedeny v ust. § 19 odst. 2 zákona o VTZ a dále pak v ust. § 7 nařízení vlády o odborné způsobilosti v elektrotechnice. Na základě předchozí vyhlášky č. 50/1978 Sb. to byli pracovníci, kteří měli kvalifikaci dle ust. § 7, § 8 a § 10.
• Revizní technik – tento pojem definuje ust. § 2 písm. b) zákona o VTZ. Dle tohoto ust. § se jedná o odborně způsobilou fyzickou osobu oprávněnou provádět revize a zkoušky vyhrazených technických zařízení, která má pro tuto činnost osvědčení o odborné způsobilosti vydané podle tohoto zákona. Předpoklady k odborné způsobilosti fyzické osoby provádějící revize blíže upravuje ust. § 11 zákona o VTZ. Doplňující informace k reviznímu technikovi, a to včetně např. délky minimální požadované odborné praxe, uvádí ust. § 8 nařízení vlády o odborné způsobilosti v elektrotechnice. Pojem revizní technik je také součástí ust. § 9 nařízení vlády č. 190/2022 Sb., o vyhrazených technických elektrických zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti.  Dříve se tak dle ust. § 9 vyhlášky č. 50/1978 Sb. jednalo v rámci kvalifikace o pracovníky pro provádění revizí.

Kdo může případně odejmout osvědčení o odborné způsobilosti, a to např. reviznímu technikovi?

S nabytím účinnosti zákona č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů, došlo také od 1. 7. 2022 ke změně zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“).

Na základě uvedeného tak inspektorům oblastních inspektorátů práce dle ust. § 7 odst. 1 písm. g) zákona o inspekci práce přibylo další oprávnění, a to vydat rozhodnutí o odnětí nebo omezení oprávnění nebo osvědčení o odborné způsobilosti k činnostem na vyhrazených technických zařízeních vydaného podle zákona o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení, pokud jeho držitel neprovede řádně prohlídku, revizi nebo zkoušku ve stanoveném rozsahu. Do kategorie fyzických osob, vůči kterým může být tímto způsobem ze strany inspektorů z oblastních inspektorátů práce učiněno, patří např. i revizní technici.

Je pro jednoduchou práci s velmi malým množstvím nebezpečných látek (např. rtuti) potřeba doklad způsobilosti pro nakládání s těmito látkami?

Dle ust. § 102 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.“

Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“), se v hlavě II, dílu 8, zabývá problematikou nakládání s nebezpečnými chemickými látkami a chemickými směsmi (ust. § 44a a § 44b). Právě ust. § 44b zákona č. 258/2000 Sb. popisuje odbornou způsobilost pro nakládání s nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými směsmi. Zároveň dle ust. § 44 zákona č. 258/2000 Sb. nejsou ustaveními tohoto zákona dotčeny povinnosti stanovené zvláštními právními předpisy, na které úprava oblasti ochrany zdraví při práci v tomto zákoně navazuje. Konkrétně tak např. na zákoník práce, zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, nebo na nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů.

Dále uvádíme, že u chemických látek a chemických směsí se v bezpečnostních listech (např. i u rtuti) fyzické osoby, včetně zaměstnanců, mohou dozvědět bližší informace např. o zacházení a skladování dané látky, o osobních ochranných pracovních prostředcích, pokynech pro odstraňování dané látky, pokynech pro první pomoc, opatřeních pro hašení požáru apod. Zároveň by zaměstnanci, kteří pracují s těmito látkami, měli být ze strany zaměstnavatele seznámeni s informacemi např. z těchto bezpečnostních listů, a to nejčastěji v rámci školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Mám dotaz ohledně legálního zaměstnaní elektrikářů z Ukrajiny, případně z jiných států. Zajímalo by mě, jak je nahlíženo na jejich odbornou způsobilost (osvědčení) z domovských zemí? Jde mi o to, že kdybychom zaměstnali tyto elektrikáře z jiných zemí a měli by osvědčení, zda by mohli na základě nich vykonávat běžně elektrikářské práce v České republice, aniž by museli na nějaké české přezkoušení apod.

Zásady pro uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států jsou uvedeny v zákoně č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon upravuje obecný systém uznávání odborných kvalifikací. Základem tohoto systému je vzájemná důvěra členských států Evropského společenství v rovnocennost formálních kvalifikací a zajištění odbornosti výkonu příslušné činnosti. Osobě, která je v jednom členském státě dostatečně kvalifikovaná k výkonu určitého povolání, musí být v zásadě povolen přístup ke stejnému povolání v jiném členském státě, a to i tehdy, jestliže se dotyčné požadované vzdělání a příprava liší do určité míry v trvání nebo obsahu.

Právní úprava nezakládá uchazečům právní nárok pracovat v České republice v regulovaném povolání, které si vybrali, ale dává jim právo, aby jejich kvalifikace byla posouzena orgánem za tímto účelem určeným ve správním řízení v zákonem stanovené lhůtě a s možností dalšího přezkumu tohoto rozhodnutí. Výsledkem řízení o uznání odborné kvalifikace uchazeče je výrok, zda je uchazeč odborně způsobilý pro výkon regulované činnosti podle zvláštního právního předpisu České republiky. Ústředním správním úřadem odpovědným za koordinaci činností státní správy v oblasti uznávání odborné kvalifikace je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“), které zejména koordinuje činnost uznávacích orgánů. Nově je upravena i oblast dočasného nebo příležitostného poskytování služeb na základě oznámení příslušnému uznávacímu orgánu.

MŠMT vydalo seznam regulovaných povolání. Regulovaným povoláním, nebo činností se rozumí takové povolání, nebo činnost pro jejichž výkon jsou právními předpisy členského státu Evropské unie předepsány určité požadavky, bez jejichž splnění nemůže osoba toto povolání, či činnost vykonávat (např. stupeň a obor vzdělání, praxe, bezúhonnost, zdravotní způsobilost, pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem předmětné činnosti atp.). Podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací je regulovanou činností např. montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení (pod kódem regulované jednotky 121) a uznávacím orgánem v České republice je Ministerstvo průmyslu a obchodu. Regulujícím právním předpisem je zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V případě uznávání odborné kvalifikace u fyzických osob pro výkon práce na elektrických zařízení, které jsou v působnosti orgánů inspekce práce, je uznávacím orgánem Ministerstvo práce a sociálních věcí a od 1. 7. 2022 regulujícími právními předpisy zákon č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o VTZ“) a k němu vydanému provádějící právní předpis, tj. nařízení vlády č. 194/2022 Sb., o požadavcích na odbornou způsobilost k výkonu činnosti na elektrických zařízeních a na odbornou způsobilost v elektrotechnice (dále jen „nařízení vlády o odborné způsobilosti v elektrotechnice“).

Pokud se nejedná o regulované povolání, pak je potřeba, se řídit právní úpravou konkrétního státu, kde má být činnost např. zahraničních elektrikářů vykonávána. Problematika odborné způsobilosti pro činnosti na elektrických zařízeních je v České republice řešena výše uvedeným zákonem o VTZ a nařízením vlády o odborné způsobilosti v elektrotechnice.

Závěrem uvádíme, že nám není známa skutečnost, že by existoval certifikát opravňující vykonávat pracovní činnost v oboru elektrických zařízení napříč celou Evropskou unií.

Kdy je povinnost určit koordinátora BOZP na staveništi? Kde k němu najdu bližší informace?

Zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“) ve svém ust. § 14 odst. 1 uvádí: „Budou-li na staveništi působit zaměstnanci více než jednoho zhotovitele, je zadavatel stavby povinen písemně určit jednoho nebo více koordinátorů s přihlédnutím k druhu a velikosti stavby a její náročnosti na koordinaci opatření k zajištění bezpečné a zdraví neohrožující práce na staveništi. Koordinátor podle věty první musí být určen při přípravě stavby od zahájení prací na zpracování projektové dokumentace pro stavební řízení do jejího předání zadavateli stavby a při realizaci stavby od převzetí staveniště prvním zhotovitelem do převzetí dokončené stavby zadavatelem stavby. Činnosti koordinátora při přípravě stavby a při její realizaci mohou být vykonávány toutéž osobou.“

Dále pak ust. § 14 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb. stanoví, že koordinátorem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi (dále jen „koordinátor BOZP na staveništi“) je fyzická nebo právnická osoba určená zadavatelem stavby k provádění stanovených činností při přípravě stavby, popřípadě při realizaci stavby na staveništi. Koordinátorem BOZP na staveništi může být určena fyzická osoba, která splňuje stanovené předpoklady odborné způsobilosti (ust. § 10 tohoto zákona). Právnická osoba může vykonávat činnost koordinátora BOZP na staveništi, zabezpečí-li její výkon odborně způsobilou fyzickou osobou. Koordinátorem BOZP na staveništi nemůže být zhotovitel, jeho zaměstnanec, ani fyzická osoba, která odborně vede realizaci stavby (tzv. stavbyvedoucí).

Z ust. § 14 zákona č. 309/2006 Sb. také vyplývá, že povinnost určit koordinátora BOZP na staveništi je povinností zadavatele stavby. Vzhledem k tomu, že zákon č. 309/2006 Sb. je právním předpisem veřejného práva, je nepřípustné, aby zadavatel stavby delegoval jemu zákonem uložené povinnosti na jinou osobu. Uvedené by tak odporovalo i smyslu a účelu institutu koordinátora BOZP na staveništi, tak jak tento vyplývá ze zákona č. 309/2006 Sb.

Musí být vždy vedoucím práce na vyhrazeném technickém elektrickém zařízení u zaměstnavatele zaměstnanec splňující kvalifikaci odborné způsobilosti k výkonu činnosti v elektrotechnice v rozsahu osoby znalé pro řízení činnosti (vedoucí elektrotechnik)?

Zaměstnavatel má dle ust. § 8 písm. b) nařízení vlády č. 190/2022 Sb., o vyhrazených technických elektrických zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti (dále jen „nařízení vlády č. 190/2022 Sb.“) za povinnost vyhodnotit elektrická rizika před zahájením práce na vyhrazeném technickém elektrickém zařízení (dále jen „vyhrazené elektrické zařízení“) nebo jeho obsluhy. Podle tohoto vyhodnocení musí být stanoveno, jak budou práce nebo obsluha vykonávány a jaká opatření budou pro zajištění bezpečnosti při těchto činnostech provedena. Na základě vyhodnocených elektrických rizik následně zaměstnavatel rozhodne, jaký rozsah kvalifikace musí splňovat vedoucí práce, zda pro danou činnost postačuje osoba (zaměstnanec), která složila zkoušku z odborné způsobilosti k výkonu činnosti v elektrotechnice v rozsahu osoby znalé pro samostatnou činnost (elektrotechnik), nebo osoby znalé pro řízení činnosti (vedoucí elektrotechnik). Jak je stanoveno v ust. § 8 písm. e) nařízení vlády č. 190/2022 Sb.: „Minimálními požadavky na bezpečnost při činnosti na vyhrazených elektrických zařízeních se rozumí stanovení vedoucího práce pro každou práci na vyhrazeném elektrickém zařízení, který má povinnost řádně zajistit danou činnost; před zahájením dané práce se provede rozbor její složitosti, aby byla pro její výkon zvolena osoba s vhodnou odbornou způsobilostí; vedoucího práce na vyhrazeném elektrickém zařízení může vykonávat pouze osoba znalá.“

Mám dotaz k zákonu č. 250/2021 Sb. k vyhrazeným technických zařízením. V ust. § 20 odst. 3 písm. c) tohoto zákona je uvedeno: „Za stav ohrožující bezpečnost práce a provozu vyhrazeného technického zařízení se považuje chybí-li průvodní dokumentace nebo provozní dokumentace k vyhrazenému technickému zařízení, pokud byla vydána.“ Pokud tedy není předložena dokumentace např. u elektroinstalace (provozní předpis si u elektrické instalace neumím představit a nedá se jím nahradit průvodní dokumentace, jak občas někde zazní), znamená to, že revizní technik musí ukončit revizní zprávu s vyhodnocením „není schopno bezpečného provozu“?

Dne 1. 7. 2022 nabyl účinnosti zákon č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o VTZ“), který v ust. § 20 odst. 3 písm. c) definuje, co se považuje za stav ohrožující bezpečnost práce a provozu vyhrazeného technického zařízení: „Provozovatel je povinen zajistit, aby bylo vyhrazené technické zařízení používáno pouze, pokud je vyloučen stav ohrožující bezpečnost práce a provozu. Za stav ohrožující bezpečnost práce a provozu vyhrazeného technického zařízení se považuje chybí-li průvodní dokumentace nebo provozní dokumentace k vyhrazenému technickému zařízení, pokud byla vydána.“ Dále v ust. § 20 odst. 4 zákona o VTZ je uvedeno, že: „Není-li průvodní dokumentace nebo provozní dokumentace k vyhrazenému technickému zařízení k dispozici, stanoví rozsah kontroly zařízení provozovatel místním provozním předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.“ Pojmy průvodní dokumentace, provozní dokumentace a místní provozní bezpečnostní předpis jsou již definovány v nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí.

Výše uvedená ust. § se vztahují k provozovateli, který je povinen zajistit, aby bylo vyhrazené technické zařízení (elektrické, plynové, tlakové, zdvihací) používáno pouze, pokud je vyloučen stav ohrožující bezpečnost práce a provozu. Další požadavky ve vztahu k provádění revizí a konkrétní dokumentaci k vyhrazeným technických zařízením jsou uvedeny v provádějících právních předpisech k zákonu o VTZ. V případě vyhrazených technických elektrických zařízení se jedná o nařízení vlády č. 190/2022 Sb., o vyhrazených technických elektrických zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti.

Na závěr obecně uvádíme, že elektroinstalace se provádí na základě projektové dokumentace a revizní technik má mít k provádění výchozí revize a pravidelné revize dokumentaci elektrického zařízení odpovídající skutečnému provedení.

Může být ke stroji, který byl uveden do provozu v České republice, dodána technická dokumentace (např. návody pro obsluhu, údržbu a kontroly, výkresová dokumentace, elektrotechnické plány apod.) v jiném jazyce (např. v anglickém, německém), než v českém jazyce?

Pracovní stroje a technická zařízení, uváděné na trh Evropské unie, a tedy i v České republice, musí být, dle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve shodě s požadavky prováděcích technických předpisů. Na strojní zařízení se ve většině případů vztahuje nařízení vlády č. 176/2008 Sb., o technických požadavcích na strojní zařízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 176/2008 Sb.“).

Na Váš konkrétní dotaz na dodání technické dokumentace v jiném, než v českém jazyce se vztahuje část A. přílohy č. 7 nařízení vlády č. 176/2008 Sb. Konkrétně tahle část A. TECHNICKÁ DOKUMENTACE STROJNÍHO ZAŘÍZENÍ tohoto nařízení popisuje postup sestavování technické dokumentace. Technická dokumentace musí prokázat, že strojní zařízení splňuje požadavky tohoto nařízení. Musí zahrnovat návrh, výrobu a funkci strojního zařízení v rozsahu nezbytném pro posouzení. Technická dokumentace musí být vyhotovena v jednom nebo více úředních jazycích členských států Evropské unie s výjimkou návodu k použití stroje, pro který platí zvláštní ustanovení bodu 1.7.4.1 přílohy č. 1 k tomuto nařízení.

Právě v příloze č. 1 ZÁKLADNÍ POŽADAVKY NA OCHRANU ZDRAVÍ A BEZPEČNOSTI VZTAHUJÍCÍ SE NA NÁVRH A KONSTRUKCI STROJNÍCH ZAŘÍZENÍ nařízení vlády č. 176/2008 Sb. jsou v bodě 1.7.4 uvedeny bližší informace k návodu k použití. Mezi ně patří např. to, že ke každému strojnímu zařízení musí být přiložen návod k použití v úředním jazyku nebo jazycích členských států Evropské unie, ve kterých je strojní zařízení uváděno na trh nebo do provozu. Návod k použití přiložený ke strojnímu zařízení musí být buď „původním návodem k použití” nebo „překladem původního návodu k použití”, přičemž k překladu musí být přiložen původní návod. Dále také ve výjimečných případech může být návod k údržbě určený pro odborný personál využívaný výrobcem nebo jeho zplnomocněným zástupcem vyhotoven pouze v jednom z jazyků členských států Evropské unie, kterému tento personál rozumí.

Samotný návod k použití však musí být vypracován podle zásad dle bodu 1.7.4.1 přílohy č. 1 nařízení vlády č. 176/2008 Sb. Z pohledu Vašeho dotazu jsou tak stěžejní informace dle jeho písm. a) a b), kde se uvádí, že návod k použití musí být vypracován v jednom nebo více úředních jazycích členských států Evropské unie. Na jazykové verzi nebo verzích ověřených výrobcem nebo jeho zplnomocněným zástupcem se uvedou slova „původní návod k použití”. Pokud v úředním jazyku nebo jazycích země, ve které se má strojní zařízení používat, neexistuje „původní návod k použití“, musí překlad do tohoto jazyka nebo jazyků zajistit výrobce nebo jeho zplnomocněný zástupce nebo osoba uvádějící strojní zařízení do dané jazykové oblasti. Na překladu musí být uvedeno „překlad původního návodu k použití“.

Po zhodnocení výše uvedeného tak vyplývá, že technická dokumentace může být v jiném jazyce (např. v anglickém, německém), kromě návodu k použití, který musí být přeložen do českého jazyka.

Mám dotaz k dřevozpracujícím strojům, které již byly v Německu v provozu s označením CE a budou přepraveny do České republiky, kde budou znovu uvedeny do provozu. Jaké právní požadavky a předpisy je nutné dodržet, pokud mají být tyto stroje znovu používat v České republice?

Pracovní stroje a technická zařízení, uváděné na trh Evropské unie, a tedy i v České republice, musí být, dle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 22/1997 Sb.“), ve shodě s požadavky prováděcích technických předpisů. Na strojní zařízení se ve většině případů vztahuje nařízení vlády č. 176/2008 Sb., o technických požadavcích na strojní zařízení, ve znění pozdějších předpisů. Každé strojní zařízení musí být výrobcem, distributorem nebo prodejcem před jeho uvedením na trh opatřeno označením CE a vybaveno přiloženým ES prohlášením o shodě. Se strojním zařízením musí být dodána průvodní dokumentace – zejména návod výrobce pro montáž, manipulaci, opravy a údržbu (v úředním jazyku nebo jazycích členských států Evropské unie, ve kterých je strojní zařízení uváděno na trh nebo do provozu).

V této souvislosti uvádíme, že dozor na uvádění výrobků na trh, popřípadě do provozu, nebo pro jejich opakované použití, zahrnující postupy a úkony, které musí být splněny při posuzování shody, provádí dle zákona č. 22/1997 Sb. Česká obchodní inspekce. Z tohoto důvodu Vám doporučujeme obrátit se s Vašimi dotazy v této oblasti na uvedený orgán státní správy.

Bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů a technických zařízení (dále jen „strojní zařízení“), které je zaměstnavatel (provozovatel zařízení) povinen podle ust. § 4 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“), zajistit, jsou uvedeny v nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí (dále jen „nařízení vlády č. 378/2001 Sb.“). Jedná-li se o provozování vyhrazených technických zařízení, je zaměstnavatel (provozovatel zařízení) povinen postupovat v souladu se zákonem č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů.

Podle ust. § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 378/2001 Sb. je možno pro bezpečný provoz a používání zařízení v závislosti na příslušném riziku vytvářeném daným zařízením používat zařízení k účelům a za podmínek, pro které je určeno, v souladu s provozní dokumentací; zaměstnavatel (provozovatel zařízení) může stanovit další požadavky na bezpečnost místním provozním bezpečnostním předpisem, a to minimálně v rozsahu daném normovou hodnotou.

Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb. se rozumí:

• provozní dokumentací soubor dokumentů obsahujících průvodní dokumentaci, záznam o poslední nebo mimořádné revizi nebo kontrole, stanoví-li tak zvláštní právní předpis, nebo pokud takový právní předpis není vydán, stanoví-li tak průvodní dokumentace nebo zaměstnavatel

• průvodní dokumentací soubor dokumentů obsahujících návod výrobce pro montáž, manipulaci, opravy, údržbu, výchozí a následné pravidelné kontroly a revize zařízení, jakož i pokyny pro případnou výměnu nebo změnu částí zařízení

• místním provozním bezpečnostním předpisem předpis zaměstnavatele upravující zejména pracovní technologické postupy pro používání zařízení a pravidla pohybu zařízení a zaměstnanců v prostorech a na pracovištích zaměstnavatele, mimo jiné i tento předpis je součástí školení zaměstnance, který by měl mít možnost do tohoto předpisu kdykoli nahlédnout (z toho důvodu musí být pro zaměstnance srozumitelný)

Podle ust. § 4 nařízení vlády č. 378/2001 Sb. je nutno zajistit:

• provádět kontrolu bezpečnosti provozu zařízení před uvedením do provozu podle průvodní dokumentace výrobce. Není-li výrobce znám nebo není-li průvodní dokumentace k dispozici, stanovit rozsah kontroly zařízení místním provozním bezpečnostním předpisem

• vybavit strojní zařízení provozní dokumentací

• uchovávat provozní dokumentaci po celou dobu provozu zařízení

Z výše uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel (provozovatel zařízení) je v případě provozování strojního zařízení povinen postupovat v souladu se zákonem č. 309/2006 Sb. a souvisejících právních předpisů.

Povinnosti dané zákonem č. 22/1997 Sb. a souvisejícími právními předpisy, jsou závazné pro výrobce a osoby, které uvádějí na trh nebo distribuují, popřípadě uvádějí do provozu výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit oprávněný zájem [ust. § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb.].

Provozovatel strojního zařízení je povinen dle nařízení vlády č. 378/2001 Sb. vybavit strojní zařízení provozní dokumentací (ust. § 4 odst. 2), která má obsahovat průvodní dokumentaci a záznam o poslední nebo mimořádné revizi nebo kontrole [ust. § 2 písm. f)]. Není-li výrobce znám nebo není-li průvodní dokumentace k dispozici, je nutno stanovit rozsah kontroly zařízení místním provozním bezpečnostním předpisem (ust. § 4 odst. 1).

Mám dotaz ke kompresoru. Myslím si, že nesplňuje požadavky evropské normy ČSN EN 286-1 čl. 12, protože na štítku vzdušníku kompresoru chybí označení výrobce a na prohlášení o shodě byly některé údaje dopisovány dodatečně. Na koho se mám obrátit?

Vzhledem k nové legislativě Vás žádám o upřesnění, jak přesně mohu zajistit odbornou kvalifikaci obsluze teplovodního kotle na tuhá organická paliva. Není mi zcela zřejmé, zda mohu „topiče“ školit já (OZO v prevenci rizik a v PO) nebo revizní technik, případně revizní technik jako předseda tříčlenné komise.

Teplovodní kotle nejsou vyhrazeným technickým zařízením a novelizovaná legislativa, Vámi zmíněná, se na ně nevztahuje. Pro provoz těchto kotlů platí vyhláška č. 91/1993 Sb., k zajištění bezpečnosti práce v nízkotlakých kotelnách (dále jen „vyhláška č. 91/1993 Sb.“), která mimo jiné upravuje v ust. § 14 i kvalifikaci topičů a požadavky na provádění zkoušek.

Povinností provozovatele je zajistit školení dle požadavků ust. § 14 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 91/1993 Sb. Zkoušku skládá uchazeč (obsluha kotlů - odborně způsobilý pracovník „topič“), před zkušební komisí. Zkušební komise se skládá z předsedy a z nejméně dvou členů, z nichž jeden musí být revizní technik kotlů. Pokud uchazeč skládá zároveň zkoušku k obsluze plynového zařízení k otopu kotle, musí být členem zkušební komise též revizní technik plynových zařízení pro spotřebu plynu spalováním se jmenovitým tepelným výkonem alespoň 50 kW.

O zkoušce musí být sepsán zápis. V případě kladného výsledku zkoušky je uchazeči vydáno osvědčení o způsobilosti, jehož vzor je uveden v příloze, která je součástí této vyhlášky. Platnost osvědčení o způsobilosti topiče je pět let ode dne jeho vydání (ust. § 14 odst. 4, 5 vyhlášky č. 91/1993 Sb.).

Závěrem uvádíme, že záleží na provozovateli, který dále stanoví způsob a obsah školení, neboť toto vyhláška nestanoví.

Můžete mi jako zaměstnavateli sdělit nějaké informace k „průkazu strojníka“?

Z pohledu Státního úřadu inspekce práce je nutné, aby obsluha stavebního stroje byla osoba odborně způsobilá, tzn., aby měla odborné předpoklady a splňovala požadavky pro výkon práce. Zaměstnavatel tak zajistí, aby odborná způsobilost obsluh stavebních strojů byla získána v souladu s ČSN ISO 7130 Stroje pro zemní práce - Výcvik obsluhy - Obsah a metody (dále jen „norma“). Norma tak poskytuje základ pro obsah a metody použité pro výcvik obsluhy strojů pro zemní práce. Návod postupu pro výcvik řidiče, který norma udává, je vhodným způsobem k výcviku řidičů pro stroje pro zemní práce.

V České republice je průkaz o oprávnění k obsluze stavebních strojů („průkaz strojníka“) podle vyhlášky č. 77/1965 Sb., o výcviku, způsobilosti a registraci obsluh stavebních strojů, jedním z možných dokladů o odborné způsobilosti dané obsluhy stavebního stroje.

Zaměstnavatel je dále dle ust. § 103 odst. 2 a 3 zákona 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné, povinen stanovit obsah a četnost školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zajistit obsluze seznámení s návodem výrobce konkrétního stavebního stroje, obsluhu zaučit a zacvičit v ovládání konkrétního stavebního stroje. Toto může zaměstnavatel provést sám anebo prostřednictvím osoby určené výrobcem stroje, nebo dodavatelem daného stroje.

Jak je to s posuzováním platnosti osvědčení o způsobilosti topiče k obsluze nízkotlakých kotlů?

Zkoušku topiče (odborně způsobilý pracovník k obsluze kotlů) skládá uchazeč dle ust. § 14 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 91/1993 Sb., k zajištění bezpečnosti práce v nízkotlakých kotelnách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 91/1993 Sb.“) před zkušební komisí. Zkušební komise se skládá z předsedy a z nejméně dvou členů, z nichž jeden musí být revizní technik kotlů. Pokud uchazeč skládá zároveň zkoušku k obsluze plynového zařízení k otopu kotle, musí být členem zkušební komise též revizní technik plynových zařízení pro spotřebu plynu spalováním se jmenovitým tepelným výkonem alespoň 50 kW.

Je běžné, že držitelem osvědčení revizního technika pro parní a kapalinové kotle, tak i držitelem osvědčení pro plynová zařízení, je jedna osoba, tzn. je držitelem obou osvědčení. V takovém případě je však nutno upozornit na skutečnost, že se jedná o jednoho člena zkušební komise. Z předloženého osvědčení musí vyplývat, že dotyčný topič absolvoval zkoušku před zkušební komisí, která se skládala z předsedy a z nejméně dvou členů.

Ke zkoušce topičů může být dle ust. § 14 odst. 1 vyhlášky č. 91/1993 Sb. připuštěn uchazeč, který je starší 18 let, tělesně a duševně způsobilý vykonávat práci topiče a který absolvoval alespoň týdenní praktický zácvik.

Kdo je oprávněn posuzovat platnost osvědčení? V prvé řadě musíme sdělit, že povinnosti zaměstnavatele, respektive provozovatele nízkotlaké kotelny, je zajištění platného osvědčení ve smyslu ust. § 14 vyhlášky č. 91/1993 Sb. Vzor osvědčení je pak i přílohou uvedené vyhlášky. Právní předpis pro oblast nízkotlakých kotelen nestanoví, kdo ověřuje správnost vydaného dokladu, můžeme Vám však sdělit, že zcela jistě by se jednalo o kontrolní orgány, které toto mají ve své působnosti, a to i v oblasti provozu nízkotlakých kotelen. V rámci vnitřní směrnice si zaměstnavatel dále může určit i osoby, které uvedené osvědčení a jeho správnost mohou kontrolovat, může se např. jednat o energetiky, tepelné techniky, bezpečnostní techniky, fyzické osoby způsobilé k zajišťování úkolů v prevenci rizik apod.

V souladu se zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, považujeme za vhodné uvést informaci, že orgány inspekce práce, tj. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, nejsou oprávněny podávat závazná stanoviska k právním a ostatním předpisům k zajištění bezpečnosti práce.

Do místnosti se dvěma plynovými kotli o výkonu každého jednoho 49 kW (celkem 98 kW) je instalováno tepelné čerpadlo o výkonu 15 kW. Jedná se již o kotelnu III. kategorie, když v součtu je již více jak 100 kW? Nebo tepelné čerpadlo nelze považovat za kotel a nepromítá se do součtového výkonu kotlů kotelny dle vyhlášky č. 91/1993 Sb., k zajištění bezpečnosti práce v nízkotlakých?

K předmětnému diskutovanému problému ohledně instalací tepelných čerpadel v nízkotlakých kotelnách zastává Státní úřad inspekce práce jednoznačný názor, že tepelná čerpadla se do celkového výkonu nízkotlaké kotelny pro určení působnosti vyhlášky č. 91/1993 Sb., k zajištění bezpečnosti práce v nízkotlakých kotelnách (dále jen „vyhláška č. 91/1993 Sb.“) nezapočítávají.

Tepelné čerpadlo v žádném případě není kotlem podle definic jak uvedených přímo ve vyhlášce č. 91/1993 Sb., tak i v dalším předpise, a to v části 12 nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí. V uvedených předpisech o nízkotlakých kotelnách je uvažováno pouze s kotli.

Dále ČSN 07 0240 definuje nízkotlaký kotel jako zařízení vyrábějící nízkotlakou páru nebo teplou vodu (i jinou teplonosnou látku) prostřednictvím tepelné energie získané spalováním pevného, kapalného nebo plynného paliva anebo elektřinou. Takto je třeba vykládat i ust. § 2 písm. a), písma f) a písm. g) vyhlášky č. 91/1993 Sb., podle kterých využití elektrické energie slouží přímo k ohřevu teplonosné látky nebo k výrobě páry. Elektrický ohřev např. vody je zajišťován pomocí topných spirál. Nízkotlaký kotel je např. definován obdobně i podle ČSN 07 0000.

Tepelné čerpadlo přečerpává tepelnou energii z místa s nižší teplotou do prostředí s teplotou vyšší a k tomu využívá i elektrickou energii (např. k pohonu kompresoru), ale v žádném případě se spotřebovaná elektrická energie netransponuje na energii tepelnou, která by se využila k ohřevu např. vody. Z těchto důvodů tepelné čerpadlo není kotlem a nemůže být jeho výkon brán v úvahu při rozhodování o tom, zda předmětné zařízení spadá pod vyhlášku č. 91/1993 Sb.

Podle ust. § 1 vyhlášky č. 91/1993 Sb. – Rozsah platnosti - se považuje pouze jmenovitý výkon kotlů za směrodatný pro určení působnosti citované vyhlášky, a nikoliv výkon všech ostatních zařízení v nich instalovaných. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda instalované elektrické spirály budou sloužit jako bivalentní nebo ochraně proti zamrzání vody. Vašim vyjádřením by se pak docházelo i k závěru, že místnost, ve které jsou pouze instalovány tepelná čerpadla uvedeného výkonu se považují za kotelnu ve smyslu vyhlášky č. 91/1993 Sb., což považujeme za zcela odlišné od smyslu uvedené vyhlášky.

Jak je to s možnostmi kontrol ručního nářadí a s vedením dokumentace u tohoto nářadí?

Dle ust. § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí (dále jen „nařízení vlády č. 378/2001 Sb.“), musí být stroje, technická zařízení, přístroje a nářadí (dále jen „zařízení“) vybavena provozní dokumentací. Následná kontrola musí být provedena nejméně jednou za 12 měsíců v rozsahu stanoveném místním provozním bezpečnostním předpisem (dále jen „MPBP“), nestanoví-li zvláštní právní předpis, popřípadě průvodní dokumentace nebo normové hodnoty rozsah a četnost následných kontrol jinak.

Provozní dokumentací se dle nařízení vlády č. 378/2001 Sb. rozumí soubor dokumentů obsahujících, mimo jiné, průvodní dokumentaci (návod výrobce pro montáž, manipulaci, opravy, údržbu atd.).

Z výše uvedeného vyplývá, že veškerá zařízení, tedy i ruční nářadí (např. klíče, šroubováky, kleště, kladiva apod.) musí být podrobována pravidelným kontrolám. V případě, že k používaným zařízením není k dispozici průvodní dokumentace (např. návod výrobce), stanoví rozsah kontroly zařízení zaměstnavatel v MPBP. Zda zaměstnavatel zpracuje MPBP pro každý druh ručního nářadí zvlášť, nebo vytvoří MPBP obecně pro skupinu ručního nářadí, ve kterém stanoví rozsah kontrol jednotlivých nářadí, včetně způsobu provedení a zapsání výsledku kontrol, je na rozhodnutí zaměstnavatele.

Na závěr uvádíme, že při provádění kontrol ručního nářadí by měl zaměstnavatel vycházet také z požadavků části dvanácté „Nářadí a pracovní pomůcky“ vyhlášky č. 48/1982 Sb., kterou se stanoví základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, ve znění pozdějších předpisů.

Měl bych dotaz k nařízení vlády č. 190/2022 Sb., které se vztahuje k vyhrazeným technickým elektrickým zařízením. V jeho příloze 2, části A, článku I., odst. g), je uvedeno, že k provedení výchozí revize mají být mezi podklady k provedení revize i protokoly o kusovém ověřování na zabudované výrobky. Osobně se domnívám, že požadavek je v pořádku, akorát je nešťastně formulován. Tyto dokumenty je možné získat s výrobky, jako jsou např. rozvaděče. Tam problém nevidím. Co ale jako problém vidím, je získávání protokolů o kusovém ověření jiných výrobků, jako jsou např. svítidla, vypínače, klimatizační jednotky a soubory strojních zařízení. Usuzuji z toho, že formulace uvedená v tomto nařízení vlády nespecifikuje, na jaké výrobky se má dané vztahovat. Vidím to jako problém pro revizní techniky, protože i vypínače, svítidla, klimatizační jednotky, elektrokotle, strojní zařízení atp., jsou výrobky. Neumím si totiž představit, jak budu při revizi rozsáhlé průmyslové haly získávat jednotlivé protokoly od každého svítidla, vypínače atp.

Bude opravdu nutné získávat protokoly o kusovém ověřování na každý jednotlivý výrobek zabudovaný do instalace, či zařízení? Tedy na každé jednotlivé svítidlo atp.?

K Vašemu dotazu k protokolům o kusovém ověřování na zabudované výrobky pro výchozí revize Vám sdělujeme, že v nařízení vlády č. 190/2022 Sb., o vyhrazených technických elektrických zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti, je v příl. 2, části A, uvedeno, jaké podklady musí být pro provedení revize vyhrazeného elektrického zařízení k dispozici. Pro výchozí revize jsou pak dále pod písm. g) této přílohy a části požadovány protokoly o kusovém ověřování na zabudované výrobky. V požadavku tak není uvedeno, že se vztahuje na všechny zabudované výrobky. Z obsahu textu uvedeného právního předpisu lze dovodit, že se tento požadavek vztahuje na protokoly o kusovém ověřování pouze u výrobků, u kterých se kusové ověřování podle jiných právních a ostatních předpisů provádí (např. rozvaděče, pravděpodobně některá strojní zařízení apod.).

Na závěr uvádíme, že se určitě tento požadavek nevztahuje na instalační materiál, svítidla, zásuvky, vypínače apod., kdy se jedná o velkosériovou výrobu, kde by kusové ověřování postrádalo jakoukoliv logiku, či smysl.

Chtěl bych Vás požádat o vysvětlení, zda se revize plynových zařízení musejí provádět i v bytech?

Povinnost provádění kontrol a provozních revizí dle ust. § 19 odst. 2 nařízení vlády č. 191/2022 Sb., o vyhrazených technických plynových zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti, se nevztahuje na vyhrazené technické plynové zařízení, které je v užívání uživatelů bytů a vlastníků bytů a rodinných domů.

Fyzické osoby užívající byty k osobnímu užívání, tj. uživatelé bytů anebo vlastníci bytů a dále pak i vlastníci rodinných domů, jsou povinni, jakožto zákazníci dle ust. § 62 odst. 2 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a v případě zjištění závady tuto bez zbytečného odkladu odstranit.

Z uvedeného vyplývá, že také fyzické osoby užívající byty k osobnímu užívání musí plynové zařízení provozovat v souladu s návodem výrobce a je rovněž jejich osobní odpovědností udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob.

Vlastník nemovitosti (např. bytové družstvo) by měl dle názoru Státního úřadu inspekce práce prokazatelně určit, které části plynových zařízení jsou součástí společných prostor bytového domu a které části jsou již součástí jednotek (bytů) užívaných uživateli bytů anebo vlastníků těchto bytů.

Na základě výše uvedeného doporučujeme uvést předání plynového zařízení např. do užívání nájemci bytu v nájemní smlouvě a v případě např. vlastníků jednotek (bytů) v rámci společenství vlastníků v jejich stanovách. Pokud nejsou vlastníkem nemovité věci (stavby) v ní prokazatelně stanovena dělící místa (např. v podobě jednotek - bytů), pak podle názoru Státního úřadu inspekce práce, ale i podle mnohých soudních rozhodnutí, odpovídá tento vlastník nemovité věci za stav plynového zařízení komplexně, a to i za stav např. provozovaných plynových zařízení v této nemovitosti.

Závěrem bychom chtěli zmínit, že orgány inspekce práce nemohou, v rámci své působnosti, řešit spory v nájemních a obchodních vztazích apod. a provádět kontrolu provozu vyhrazených technických zařízení při užívání fyzickými soukromými osobami, tj. mimo pracovněprávní vztahy.

Mám dotaz týkající se lhůt pravidelných revizí v administrativní budově, která má 14 pater a v suterénu parkovací stání. Objekt je určen pro administrativní činnost. Lhůta revizí byla dle ČSN 33 1500 1x za 5 let. V požárně bezpečnostním řešení stavby je ale uvedeno, že objekt umožňuje přítomnost 800 osob. Znamená to tedy dle nařízení vlády č. 190/2022 Sb. přílohy č. 4 změnu lhůty na 2 roky?

Stejný problém řešíme v průmyslovém areálu, prostředí bez nebezpečí výbuchu. Pouze přístavek - administrativní část a hala pro výrobu dílů. Dříve byly lhůty revizí 1x za 3 roky, ale v objektu je 350 osob. Znamená to taky změnu lhůty na 2 roky?

Základní nejdelší lhůty pravidelných revizí vyhrazeného elektrického zařízení včetně zařízení pro ochranu před účinky atmosférické a statické elektřiny jsou uvedeny v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 190/2022 Sb., o vyhrazených technických elektrických zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti (dále jen „nařízení vlády č. 190/2022 Sb.“). V tabulce přílohy č. 4 k nařízení vlády č. 190/2022 Sb. je uvedeno, že v objektu, který podle požárně bezpečnostního řešení umožňuje přítomnost více než 200 osob, se musí provádět revize elektrického zařízení ve lhůtě 2 roků. Pokud, jak uvádíte, je v dané administrativní budově možná přítomnost 800 osob, pak se musí v tomto objektu provádět revize elektrického zařízení 1x 2 roky.

K druhé části dotazu dále uvádíme, že v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 190/2022 Sb. je v doplňujících informacích k základním nejdelším lhůtám pravidelných revizí vyhrazeného elektrického zařízení, pod písm. a) uvedeno: „Pokud se na elektrické zařízení vztahuje více než jedna revizní lhůta, použije se z nich lhůta nejkratší.“ Z toho plyne, že pro výrobní halu, jejíž součástí je i administrativní část, která dle požárně bezpečnostního řešení umožňuje přítomnost více než 200 osob, se musí použít stanovená lhůta kratší, tj. provádění revizi 1x 2 roky.

Máme plynový kotel 24 kW a 3 sahary o výkonu 33 kW v dílně. Jednou za 3 roky provádíme revizi celkového plynového zařízení včetně spotřebičů revizním technikem. Kdo může provádět tyto roční kontroly zařízení podle legislativních požadavků? Kdokoliv znalý postupem při kontrole, revizní technik nebo osoba proškolena revizním technikem?

Kontrolu vyhrazeného plynového zařízení dle ust. § 21 odst. 1 nařízení vlády č. 191/2022 Sb., o vyhrazených technických plynových zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti (dále jen „nařízení vlády č. 191/2022 Sb.“) provádí osoba odborně způsobilá podle ust. § 12 odst. 2 nebo 3 nařízení vlády č. 191/2022 Sb. Provozovatel vyhrazeného plynového zařízení před určením osoby k obsluze a kontrolám zajistí její seznámení včetně ověření znalostí právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci souvisejících s vyhrazeným plynovým zařízením.

V uvedeném případě, kdy se jedná o spotřebiče s jednotlivými tepelnými výkony nižšími než 50 kW, může samotnou kontrolu provést zaměstnanec pověřený provozovatelem plynového zařízení, který je proškolen k obsluze zařízení a s bezpečnostními předpisy, tzn. je odborně způsobilou osobu a v uvedeném případě nemusí být nutně proškolen pouze revizním technikem.

Jde-li o provádění kontroly nikoli pro vlastní potřebu provozovatele vyhrazeného plynového zařízení, považuje se za odborně způsobilou osobu

1. revizní technik,
2. zkušební technik, nebo
3. osoba s platným osvědčením k montáži a opravám vyhrazeného plynového zařízení s příslušným rozsahem k činnostem na vyhrazených plynových zařízeních.

Za pověření k provádění kontrol podle výše uvedeného odstavce se považuje objednávka kontroly provozovatelem kontrolovaného vyhrazeného plynového zařízení (§ 12 odst. 3 nařízení vlády č. 191/2022 Sb.).

Závěrem jen upřesňujeme, že odpověď je směrována, podle dotazu obecně na kontrolu plynového zařízení. Pro doplnění uvádíme, že výrobci spotřebičů zpravidla 1 x ročně požadují v návodech na obsluhu provést tzv. servis spotřebiče, který může provést pouze výrobcem proškolená odborně způsobilá osoba.

Jak je to s prováděním kontrol a revizí spalinových cest u plynových zařízení?

Spalinovou cestou se dle ust. § 43 odst. 2 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o požární ochraně“) rozumí dutina určená k odvodu spalin do volného ovzduší. Za spalinovou cestu se nepovažuje odvod spalin z lokálních podokenních topidel o jmenovitém výkonu do 7 kW s vývodem přes fasádu. Zmíněný zákon dále v ust. § 44 a § 45 stanoví podmínky pro čištění, kontrolu a revizi spalinové cesty.

Dle ust. § 44 odst. 1 a 2 zákona o požární ochraně: „Čištění nebo kontrolu spalinové cesty provádí osoba, která je držitelem živnostenského oprávnění v oboru kominictví (dále jen „oprávněná osoba“). Čištění používané spalinové cesty sloužící pro odvod spalin od spotřebiče na pevná paliva o jmenovitém výkonu do 50 kW včetně nebo spalinové cesty sloužící pro odvod spalin od náhradních zdrojů elektrické energie (dieselagregáty) je možné provádět svépomocí. Čištění nebo kontrola spalinové cesty podle tohoto zákona u spalinové cesty pro spotřebiče na plynná paliva, kde odvod spalin je podle návodu nebo technických podmínek výrobce nedílnou součástí spotřebiče, se provádí podle návodu výrobce.“

Dále v případě revize spalinové cesty ust. § 45 odst. 1 zákona o požární ochraně uvádí: „Revizi spalinové cesty provádí oprávněná osoba, která je současně revizním technikem spalinových cest ve smyslu zákona o uznávání výsledků dalšího vzdělávání.“

Samotné lhůty čištění a kontrol, situace, kdy se revize provádí, způsob čištění spalinové cesty a způsob kontroly spalinové cesty stanoví prováděcí právní předpis vyplývající ze zákona o požární ochraně, tj. vyhláška Ministerstva vnitra č. 34/2016 Sb., o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty (dále jen „vyhláška č. 34/2016 Sb.“).

K této záležitosti je nutno zmínit, že v souladu s ust. § 10 vyhlášky č. 91/1993 Sb., k zajištění bezpečnosti práce v nízkotlakých kotelnách, jsou organizace a fyzické osoby provozující podnikatelskou činnost, které provozují kotle, povinny vydat provozní řád kotelny, který mimo jiné stanoví zejména také osoby oprávněné ke vstupu do kotelny. Další osoby mohou jít do kotelny pouze za přítomnosti zmíněných oprávněných osob ke vstupu, nejlépe za přítomnosti topiče.

Pro doplnění také uvádíme, že dle ust. § 5 odst. 2 písm. j) nařízení vlády č. 191/2022 Sb., o vyhrazených technických plynových zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti, nejsou vyhrazenými plynovými zařízeními vzduchotechnické systémy, odtahy spalin a spalinové cesty.

Na závěr si Vás dovolujeme upozornit na to, že zákon o požární ochraně, vyhláška č. 34/2016 Sb. a vlastní problematika revizního technika spalinových cest nespadají do kompetence orgánů inspekce práce, ale do působnosti Ministerstva vnitra, respektive Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky.

Je nutné u elektrických spotřebičů zapojených do sítě zástrčkou provádět revize dle nové legislativy (zákon č. 250/2021 Sb. a souvisejících nařízení vlády), případně dle ČSN anebo postačuje kontrola dle nařízení vlády č. 378/2001 Sb.? Jsou někde stanoveny podmínky rozsahu kontroly a kdo revize/kontroly může provést?

Pojem revize se dle ust. § 2 písm. c) zákona č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 250/2021 Sb.“), pro účely tohoto zákona vztahuje na vyhrazená technická zařízení.

Nařízení vlády č. 190/2022 Sb., o vyhrazených technických elektrických zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti (dále jen „nařízení vlády č. 190/2022 Sb.“), stanovuje výčet vyhrazených technických elektrických zařízení (dále jen „vyhrazená elektrická zařízení“), která představují zvýšenou míru ohrožení života, zdraví a bezpečnosti fyzických osob, a jejich zařazení do tříd.

Podle ust. § 3 odst. 2 písm. a), b) nařízení vlády č. 190/2022 Sb. nejsou vyhrazenými elektrickými zařízeními ruční elektromechanická nářadí, elektronické přístroje a elektrické spotřebiče do napětí 400 V včetně, pokud nejsou určené pro pevné připojení k elektrické síti, prodlužovací šňůry a odpojitelné přívody.

Revize na vyhrazených technických zařízeních smí dle ust. § 17 zákona č. 250/2021 Sb. provádět výhradně revizní technik, který je držitelem osvědčení v rozsahu odpovídajícímu revidovanému vyhrazenému technickému zařízení. Vzhledem k tomu, že elektrické spotřebiče nejsou vyhrazené elektrické zařízení, není nutné u nich provádět revizi dle zákona č. 250/2021 Sb.

Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na elektrických zařízeních výslovně neuvádí, aby opakované revize elektrických spotřebičů během používání ve smyslu normy ČSN 33 1600 ed. 2/Z2 Revize a kontroly elektrických spotřebičů během používání (dále jen „ČSN 33 1600 ed. 2/Z2“), prováděl revizní technik.

Požadavky na výrobní a pracovní prostředky a zařízení, mezi které patří také elektrické spotřebiče, jsou uvedeny v ust. § 4 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů.

Dle ust. § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí: „Zařízení musí být vybaveno provozní dokumentací. Následná kontrola musí být prováděna nejméně jednou za 12 měsíců v rozsahu stanoveném místním provozním bezpečnostním předpisem, nestanoví-li zvláštní právní předpis, popřípadě průvodní dokumentace nebo normové hodnoty rozsah a četnost následných kontrol jinak.“ Normové hodnoty pro provádění revizí elektrických spotřebičů jsou uvedeny v normě ČSN 33 1600 ed. 2/Z2, kde je uveden rozsah zkoušek i jejich četnost.

Jak vyplývá ze zákona č. 250/2021 Sb. a z nařízení vlády č. 194/2022 Sb., o požadavcích na odbornou způsobilost k výkonu činnosti na elektrických zařízeních a na odbornou způsobilost v elektrotechnice, požadavky na kvalifikaci osob provádějících opakované zkoušky a opakované revize podle ČSN 33 1600 ed. 2/Z2 stanoví na základě hodnocení rizik provozovatel podle konkrétně prováděné činnosti (prohlídka, měření, zkouška chodu, kontrola označení, vypracování dokladu o provedené revizi).

Jak je to s prováděním revizí/kontrol u automobilových zvedáků umístěných např. v pneuservisech apod.?

Automobilové zvedáky nejsou dle ust. § 3 odst. 2 písm. m) nařízení vlády č. 193/2022 Sb., o vyhrazených technických zdvihacích zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti, vyhrazenými zdvihacími zařízeními.

Technická norma ČSN 27 0808 Zdvihací zařízení. Mechanické stojanové zvedáky. Bezpečnostní požadavky na konstrukci a provoz, v bodě 11.1, mimo jiné, uvádí, že výrobce zvedáků stanoví v provozní dokumentaci např. v návodu výrobce kvalifikační požadavky osob určených k vykonávání předepsaných prohlídek a zkoušek. Není-li tak návodem výrobce zvedáku stanoveno jinak, pak je nutné dle ust. § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší podmínky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, provádět kontroly tohoto zařízení nejméně jednou za 12 měsíců.

Dále uvádíme, že výše uvedené nařízení vlády vyplývá z ust. § 4 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“). Právě ust. § 4 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 309/2006 Sb. uvádí povinnosti na požadavky na výrobní a pracovní prostředky a zařízení: „Zaměstnavatel je povinen zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány. Stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí musí být

a) vybaveny ochrannými zařízeními, která chrání život a zdraví zaměstnanců,

b) vybaveny nebo upraveny tak, aby odpovídaly ergonomickým požadavkům a aby zaměstnanci nebyli vystaveni nepříznivým faktorům pracovních podmínek,

c) pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány.“

Na závěr je vhodné zdůraznit jednu ze základních povinností zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany a zdraví při práci na jeho pracovištích, a to tu, že dle ust. § 102 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů: „Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům."

Jak je to s podněty fyzických osob směřovaných na orgány inspekce práce k provedení kontrol odběrného plynového zařízení, např. instalaci plynového kotle v bytové jednotce SJM, v objektu bytového domu?

Orgány inspekce práce, tj. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, přijímají podněty, kterými jsou upozorňovány na možné bezpečnostní porušení spadající do jejich kontrolních kompetencí, tj. na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek, tzn. v rámci pracovněprávního vztahu podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). 

Státní úřad inspekce práce a místně příslušné oblastní inspektoráty práce kontrolují podle ust. § 3 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, dodržování povinností v pracovněprávních vztazích. Kontrolní činností je naplňován veřejný zájem státu na dodržování pracovněprávních předpisů. Především tak v rámci zákoníku práce a jeho prováděcích právních předpisů, zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Z uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že není v kompetenci Státního úřadu inspekce práce a ani místně příslušných oblastních inspektorátů práce provádění kontrol v soukromých bytových jednotkách.

Pro informaci uvádíme, že danou problematiku řeší zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“) a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Rád bych se informoval na to, zda u zaměstnavatele, který svým zaměstnancům pronajímá domy a byty ve svém vlastnictví, je povinnost v těchto objektech, prostorách, provádět roční prověrky BOZP? Pronájem bytových prostor není hlavní podnikatelskou činností zaměstnavatele. Jde mi hlavně o to, zda mohou oblastní inspektoráty práce tohle kontrolovat?

Orgány inspekce práce, tj. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, dle ust. § 3 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), kontrolují dodržování právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce; právních předpisů k zajištění bezpečnosti provozu technických zařízení se zvýšenou mírou ohrožení života a zdraví a právních předpisů o bezpečnosti provozu vyhrazených technických zařízení.

Pokud jsou Vámi uvedené objekty a prostory i pracovišti zaměstnavatele, vztahuje se na ně působnost orgánů inspekce práce dle § 6 odst. 1 zákona o inspekci práce.

V případě pracovišť, mimo další povinnosti, je dle ust. § 108 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zaměstnavatel povinen organizovat nejméně jednou v roce prověrky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na všech pracovištích a zařízeních zaměstnavatele v dohodě s odborovou organizací a se souhlasem zástupce zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zjištěné nedostatky odstraňovat.

Potřebovala bych poradit, jak to je s využitím elektronického podpisu a archivací revizních zpráv u vyhrazených technických zařízení?

K použití elektronických podpisů je však třeba uvést požadavek na elektronické podpisy v případě doručování prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací. Je-li tedy písemnost doručována prostřednictvím výše zmíněných prostředků, pak je zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, dán požadavek na uznávaný elektronický podpis, tedy zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Tento způsob doručování je však možný až v případě souhlasu druhé strany, která písemně souhlasí s doručováním prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací. Při subsidiární aplikaci ust. § 561 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se pak k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího, přičemž jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

Dle zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů, lze k podepisování elektronickým podpisem použít pouze uznávaný elektronický podpis (uznávaným elektronickým podpisem se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis), podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se jedná vůči veřejnoprávnímu podepisujícímu nebo jiné osobě v souvislosti s výkonem jejich působnosti. Nejedná-li se o tyto případy, tak zákon stanoví, že je možno použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, popřípadě jiný typ elektronického podpisu. Způsob doručování je však možný až v případě souhlasu druhé strany, která písemně souhlasí s doručováním prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací.

Z důvodu právní jistoty však lze doporučit použití zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaného elektronického podpisu.

Navážeme-li dále, pak zaměstnavatel – provozovatel musí mít možnost, což je velmi důležité, si zjistit (ověřit), kdo tento dokument podepsal, tzn., zda dotyčný revizní technik měl vůbec právo podepsat příslušný dokument (v dané chvíli, kdy dokument vznikl). Na základě zjištěných (kladných) skutečností je elektronicky podepsaná revizní zpráva, v případě kontroly oblastního inspektorátu práce, uznatelná.  Oblast agendy revizních zpráv vyhrazených technických zařízení, tj. vystavení a předávání revizní zprávy objednateli např. e-mailovou komunikací opatřené digitálními elektronickými podpisy, nebo jinou formou (v písemné podobě), stanoví zaměstnavatel ve své vnitřní organizační směrnici. Státní úřad inspekce práce tak zastává názor, že provoz technických zařízení, zde tedy vyhrazených technických zařízení, musí být bezpečný, což musí zaměstnavatel – provozovatel v případě kontrolní činnosti ze strany orgány inspekce práce vždy prokazatelně doložit.

K problematice vedení archivu Vám sdělujeme, že tato oblast je uvedena v zákoně č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon však není v působnosti orgánů inspekce práce.